Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze. Příběhy publikované na blogu vyšly 20. října 2017 také knižně.

1.

"Do čtyř let jsem žila ve Vietnamu. Když jsme sem přišli, tak rodiče neměli žádné peníze ani kontakty, a tak jsme bydleli různě po ubytovnách. S ukrajinskými dělníky, s chlapy, co šíleně chlastali. Pamatuji, že jednou v noci jsem se strašně lekla, protože nám někdo začal silně bouchat na dveře. Bála jsem se, objímala mámu. Táta šel otevřít a zjistil, že to byla policejní kontrola – asi hledali, kdo tam je nelegálně. Nebylo to pro dítě dobré místo. Po takovýchhle událostech ve mně zůstával velký strach. Byla jsem malá, hodně citlivá, v novém prostředí. Neustále mi byla zima, probouzela jsem se s brekem. Jelikož rodiče tehdy neměli na to, abychom se přestěhovali jinam, a jelikož chtěli, abych se naučila česky, tak se rozhodli dát mě k českým pěstounům. Takže jsem pak vyrůstala na statku u Mělníka, se svou ‚tetou‘ a ‚babičkou‘. Mám na to plno krásných vzpomínek, kdy jsem se starala o psa a o slepice, ale teta hodně kouřila, takže když jsem spala u ní, tak v zahuleném prostředí. A hlavně si k sobě vodila chlapy, i když jsem tam byla. Po nějaké době se mi tam už být nechtělo. Když se mi narodil brácha, tak si rodiče už pěstouny nemohli dovolit, a já se tedy vrátila domů a starala se o něj. V té době už jsem chodila do školy, a tak jsem musela ve čtvrté třídě přestoupit na novou základku. Byla jsem zas mezi úplně novými lidmi. Učitelka mě první den posadila vedle jedné holky, se kterou jsme pak byly nejlepší kamarádky. Ale na začátku jsem nevěděla, že ona byla ve třídě hrozně neoblíbená. Dá se říct, že ji ostatní děti šikanovaly. A jelikož jsem se s ní bavila, tak začaly šikanovat i mě. Sprostě nám nadávaly, vyhazovaly nám věci z okna, do záchodu. U mě k tomu přidaly, že jsem Vietnamka. Třeba jsme o tělocviku hráli na babu, a když jsem se někoho dotkla, tak řekl: ‚No fuj! Ona se mě dotkla!‘ Jindy jsem kolem někoho procházela na chodbě, omylem o něho škrtla rukou a zase: ‚Fuj!‘ Začali si o sebe navzájem utírat ruce nebo běželi k umyvadlu. Cítila jsem se být méněcenná. Špinavá. Říkala jsem si, že moje kůže není čistá – protože byla jiná než jejich. Byla snědá, nebyla bílá. Byl to hrozný pocit. Říkala jsem to učitelkám, říkala jsem to mámě a tátovi, ale vždycky mi odpověděli: To jsou jen děti, ony z toho vyrostou! Jenže to trvalo dalších několik let. Až mi z toho bylo tak blbě, že jsem jednoho dne do té školy odmítla jít.

Proč se mladá dívka nakonec rozhodla zůstat v Česku a nevrátila se zpátky do Vietnamu, kde se cítí být skutečně doma?

2.

Humans od Prague

"Pro mě byly 80. léta zlatý časy. Dělal jsem v ČKD a mohl jsem si v pohodě dovolit jet na svatební cestu do Jugoslávie, ani jsem na to nemusel nějak zvlášť šetřit. Jo, také jsme na různé věci nadávali, také jsem v osmdesátém devátém věřil, že něco může být lepší. Ale že to půjde takhle blbým směrem, to mě nenapadlo. Uvědomil jsem si, že ten systém byl tehdy vlastně velmi sociální. Když někdo potřeboval pomoc, tak mu odbory pomohly. Měly i právní poradnu, zadarmo. Kdo vám poradí dnes, když nemáte peníze? Jezdili jsme na odborářské rekreace a hlavně byla jistota, že člověk měl práci. Sice možná nebyly nějaké super výsledky, ale dalo se v klidu žít. Dnes mají lidé hrozný strach, že o práci přijdou. Je to vidět, jak jsou vystrašení. Ale pak už tolik nežijou, pořád se jen stresují a pracují. Jo, je tu část lidí, kteří jsou na tom dnes líp, to je fakt, ale kupní síla hodně lidí mého věku je malá. Vemte si, že já jsem tenkrát v ČKD bral tři tisíce a za bydlení dával pět set, jednu pětinu. Dnes zaplatím polovinu. A co pak nakoupíte? Moc mi toho nezbude, nikam nemůžu, jen lítám po slevách."

"Když se začaly v 90. letech rozprodávat a rozkrádat fabriky a odborářský majetek, tak jsem si říkal, že je něco špatně. Vemte si nejsilnější ekonomiky v Evropě, Francii a Německo. V těchhle zemích jsou velké odbory, které dokážou být politikům silnou opozicí. Když se jim něco nelíbí, tak jdou stávkovat. A u nás? Odbory jsou dnes slabé. Když tady někdo pohrozí stávkou, tak mu nadávají, že chce zničit systém. Tak to ani být nemusí, ale plno věcí je tu zkrátka špatně. Když mi bylo padesát, tak už mě nikde nechtěli, a tak jsem se dalších deset let živil po brigádách. Kolikrát se mi stalo, že mi zaměstnavatel nedal výplatu: ‚Musíte počkat!‘. Ale to, že člověk pak nemá na nájem, který mu samozřejmě nikdo neodpustí, to nikoho nezajímá. A když se ozvete, tak vám řeknou: ‚Tak si běž!‘ Ale to nemůžete, protože jinak byste ty peníze už nikdy neviděl. Jako jedinec s tím nic neuděláte, jste pořád ten dole: ‚Buď budeš makat, nebo letíš!‘ Jo, máme dneska svobodu slova, je fakt, že o politikovi dnes můžete říkat, co chcete. Ale zkuste dnes být dělník a dovolte si postěžovat na zaměstnavatele."

3.

Humans od Prague

"Můj bratr byl o osm let starší než já, ale vždy mi přišlo, jako by mezi námi žádný věkový rozdíl nebyl. Byl takový interaktivní – malovali jsme si a pobíhali na chalupě po lese. Hrál na klavír, já zpívala ve školním sboru, a tak jsme si jednou pro babičku, která strašně milovala opery, připravili překvapení – píseň z opery Nabucco od Verdiho. Hodně nás to tehdy spojilo, byli jsme tým, dva měsíce dopředu to nacvičovali. V dospívání mě pak neustále doučoval matematiku a fyziku. Byl hrozně inteligentní, dal mi do života velmi široký rozhled. Pořád jsme si o něčem povídali, i potom, co jsem se ve dvaceti letech odstěhovala do Londýna."

"Den, kdy se to stalo, mi volali rodiče. Byl to zdravý člověk, nikdy jsme se nedozvěděli, jestli měl nějakou vadu se srdcem, ale v osmatřiceti letech se mu zastavilo. Pro mě to byl naprostý šok. Vůbec jsem to nechápala. Cítila jsem dvojitý smutek, za sebe a za rodiče. Chtěla jsem jim to nějak ulehčit, ale nešlo to. Bylo to zkrátka těžké. Můj syn byl tehdy malý a musela jsem mu vysvětlit, že už nikdy strejdu neuvidí. Když jsem se po pár dnech vzpamatovala a přijela do Prahy, tak jsem viděla jeho věci, jeho košile, a přišlo mi, že tu stále ještě byl. Že jeho duše ještě neodešla. Dnes věřím v to, že naše duše neumírá, ale vrací se sem v jiné podobě."

"Po čase mi na něj zbyly jen samé dobré vzpomínky. Kdykoliv jsem přijela do Čech, tak mi bylo veselo. Protože jsem mu tady byla blíž. A přijde mi, že jsem se od jeho smrti hodně změnila. Začala jsem přemýšlet o tom, jak jsme tady na světě krátce a o tom, jak bychom ten čas měli vyplnit. Brácha je pro mě dodnes takový morální kompas. I když tady není, tak si vždy říkám, jak by se v určité situaci zachoval, co by mi na to řekl. Pamatuju si, že byl vždy hodně zodpovědný a laskavý. Všichni si ho chválili, byla jsem na něj strašně pyšná. Protože on všem pomáhal, už jako kluk. Mě by to tehdy osobně vůbec nenapadlo, ale on třeba chodil různým starým babičkám, našim sousedkám, nakupovat. Nic za to nedostával – jen se prostě zašel zeptat, jestli něco nepotřebují a ony zrovna potřebovaly. V dospělosti pracoval jako daňový poradce, lidé se ho neustále na něco ptali a on za to nic nechtěl. Když o tom dnes přemýšlím, tak mi přijde, že jsem dřív žila dost povrchně. Ne ve smyslu, že by mě zajímal jen konzum, jen věci a bohatství, ale tolik jsem si nevšímala lidí okolo mě. Měla jsem své známé, své kamarády, svou rodinu, ale cizí lidé mě moc nezajímali. Tady v sousedství, kde dodnes žijí moji rodiče, například bydlí paní, která má roztroušenou sklerózu a chodí si sama nakupovat. Já ji před pár lety potkala ve chvíli, kdy hodně kulhala. Poprosila mě, jestli bych ji neodvedla do obchodu a cestou mi o sobě a svých problémech vyprávěla. A mně dnes přijde naprosto přirozené pomoci. Dříve bych to možná udělala také, ale nejspíš bych si říkala, jak mi ti lidé berou můj čas. Každopádně bych to s ní tolik neprožívala. Dnes se cítím být daleko víc propojená s celým světem, se všemi lidmi. U té paní mi tehdy připadalo, že její problém je i můj problém."