Řeč je o podchodech, temných "uličkách" v podzemí s pokřivenou pověstí. Stavět se u nás začaly pod železničními tratěmi už v dobách Rakouska-Uherska, největší boom však zažily zejména v 60. a 70. letech minulého století, když sídla v rámci modernistického plánování protkala hustá síť silnic.

Podchody měly a stále mají za úkol umožnit lidem bezpečné přemístění přes frekventovaný či urbanisticky složitý úsek. Protože v nich ale většinou svítí jen sporé světlo lamp, a někdy ani to ne, postupem času začaly chátrat a proměnily se v útočiště lidí bez domova, divoké skládky, "toalety" a vůbec prostory, v nichž se běžný smrtelník raději nezdržuje.

Na začátku května hlavní město obletěla radostná zpráva, že Institut plánování a rozvoje Prahy vytvořil seznam 38 podchodů, které projdou revitalizací. Pět z nich se jí mělo dočkat přednostně ještě letos. Na zásadní změny to však bohužel nevypadá.

Někteří lidé podchody vnímají jako přežitek dobové architektury a krajní řešení, když bariéry ve městě nelze překonat jiným způsobem. Jiní jim naopak přisuzují podstatný urbanistický význam, jako třeba architekt Ladislav Honeiser, autor knihy Známé a neznámé pražské podchody, průchody, pasáže. "Ve většině případů se jedná o naprosto logické stavby, které navíc nezasahují do panoramat a přírody. Je ale potřeba je zlidštit," dodává. Ačkoliv se společný konsenzus hledá obtížně, je jasné, že problém s nevábnými a nebezpečnými podchody by určitě neměl vyšumět.

Strach jako opak lásky

S emocemi v ulicích měst, v nichž nás asi nejvíce straší právě podchody, pracuje brněnský výtvarník a básník Timo, který nedávno představil v pražské galerii Pro arte svou sérii surrealistických snových krajinek. Především je ale autorem záhadného nápisu "neboj" na čelním pilíři populárního tunelu mezi Karlínem a Žižkovem. Vzkaz nad jeho vchodem vytvořil v rámci festivalu m³ / Umění v prostoru.

Kurátor festivalu Radek Wohlmuth Tima oslovil už před pár lety. "Poslal mi návrhy několika míst, kde bych mohl něco namalovat. Bylo mezi nimi několik menších zdí, starých garáží − a tunel. Protože Prahu moc neznám, nemám k němu vyloženě osobní vztah. Z Radkovy nabídky mě ale zaujal nejvíc," vysvětluje mladý streetartový umělec, proč se nemáme bát zrovna tady.Strašidelné historky umocňuje slabé osvětlení i nízká teplota.

Žižkovským tunelem, jak zní jeho oficiální název, procházejí lidé od konce roku 1953. Nejedná se sice o klasický podchod, se svými 303 metry je ale nejdelším tunelem pro pěší a cyklisty v metropoli, vede jím cykostezka A253 a původně měl sloužit také jako protiletecký kryt. O tom svědčí i několik plechových dveří, za nimiž se ukrývá například sklad humanitární pomoci či kryt pro více než 1200 osob, které pravidelně udržuje Správa služeb hlavního města Prahy. Možná právě díky lidem, kteří několikrát denně za plechovými vraty mizí, vznikají různé strašidelné pověry a konspirační teorie.

Vchod do Žižkovského tunelu je krásně symetrický a přitom oblý, působí na mě trochu jako lůno," říká streetartista Timo.

Temné historky ještě podporuje chabé osvětlení, tagy a graffiti na stěnách, teplota kolísající okolo 15 stupňů Celsia a skutečnost, že z jednoho konce člověk nedohlédne na druhý. Timo v tunelu naopak vidí určitou formu hřejivého objetí. "Vchod do tunelu je krásně symetrický a přitom oblý, působí na mě trochu jako lůno."

Nápis "neboj" už přitom Timo jednou použil − na malém nádražním tunelu v Brně, který byl před časem zbourán. V Karlíně tedy dostal druhou šanci promluvit k lidem. "Mým záměrem není udílet rady, vytvářet výzvy nebo na někoho křičet. Chtěl jsem, a snad se to povedlo, docílit konejšivého efektu a lidi uklidnit. V současnosti jsou ulice plné apelů jako užij si to, dělej něco, jdi do toho… To vytváří stresovou spirálu. V této věci je, doufám, opačný pohyb a energie," vysvětluje svérázný výtvarník, jenž na veřejných místech moravské metropole už 20 let píše krátké básně či provokativně upravuje loga firem.

Zároveň zdůrazňuje, že nemá rád silná slova. Proto se v čele tunelu neobjevilo nic jako láska, nenávist, štěstí, léto nebo naděje. "To dnes nosí na tričku každý a já jsem z toho dost nervózní. Podle jednoho teologického hlediska je právě láska opakem strachu." Podle Tima by se tedy "neboj" dalo vyložit ve smyslu nenásilné láskyplné motivace.

Otázkou je, zda tajemný vzkaz nemá na kolemjdoucí spíš opačný psychologický efekt. "Je pravda, že mi jednou někdo řekl, že dokud nápis neviděl, tak se nebál, a jestli by tedy neměl začít. To jsem možná trochu nedomyslel. Ale ta mnohoznačnost a určitá míra nečitelnosti se mi vlastně líbí."

Myšlenka využití podchodů a jim podobných míst jako uměleckých galerií je podle něj v zásadě dobrá, určité výhrady má ale k současnému trendu vytvářet z nich místo pro tvorbu několika umělců současně. "Nejlepší by bylo, kdyby každé místo dostal na starosti jeden člověk a to pak mluvilo jednou řečí. K podchodu se musí přistupovat s tím, že je to tubus, kudy proudí lidé, kteří zároveň od stěn nemají odstup jako ve skutečné galerii." Podchody je potřeba buď rozsvítit světlými barvami, nebo jim naopak dát temnotu a pouze pár světlých bodů. Třeba jako souhvězdí noční oblohy.

Když nepřehlednost tvoří chaos

Vyznat se ve spleti podchodů u stanice metra Vltavská dá zabrat i leckterému zkušenému Pražanovi. Pokud se tu člověk nepohybuje takřka denně a neví, kterou uličkou přesně zatočit, pravděpodobně vyjde úplně někde jinde, než původně zamýšlel. Přesně to platilo do začátku září, než si místní labyrint vzala pod křídla iniciativa Architekti bez hranic, která má na svědomí nové směrovky, symboly a orientační body.

Spolek oficiálně funguje teprve od letošního jara a tvoří jej přibližně desítka mladých architektů a designérů, které spojuje zájem o veřejný prostor a témata na okraji společnosti. "Neoficiálně se scházíme už od roku 2015. Řešíme otázky týkající se znevýhodněných lidí i zanedbaných míst, společným jmenovatelem našich projektů je často bezdomovectví," upřesňuje Karolína Kripnerová, jež spolu s Vojtěchem Sigmundem iniciativu založila.

Okolí Vltavské si Architekti bez hranic nevybrali náhodou. Potkávat se totiž začali v přilehlé budově Orca v Bubenské ulici, kam přicházeli právě skrz podchodové bludiště. "Pochopitelně na něj přišla řeč. Je to vlastně docela hezké místo s výhledem na Vltavu od Hlávkova mostu, ale jeho stav je žalostný," pokračuje Karolína Kripnerová. Zároveň zde sídlí jedna z nejstarších bezdomoveckých kolonií v Praze, jejíž součástí je i pan Václav, který se se svou improvizovanou zahrádkou už několikrát v médiích objevil.Díky nápisům a barvám se lidé v holešovickém bludišti lépe orientují.

Původním záměrem spolku byla celková revitalizace ve spolupráci s bezdomovci. "Chtěli jsme, aby se sami přirozeně postarali o prostředí, ve kterém žijí. To se ukázalo jako naivní představa," přiznává. Místo už třikrát zapojili do akce Zažít město jinak, a tak se v podchodech objevily například výstavy fotografií, diskuse, koncerty či občerstvení Kuchařek bez domova a další doprovodný program. "Prochází tu velmi málo lidí, spousta z nich se podchodům vyhýbá − přebíhá magistrálu nebo jezdí tramvají na Štvanici.

K podchodům by měli umělci přistupovat jako k tubusu, kudy proudí lidé. Není zde odstup jako v galerii, upozorňuje Timo.

Na základě vlastních pocitů i reakcí kolemjdoucích se Architekti bez hranic rozhodli podchody zpřehlednit. "Nejdřív jsme chtěli jen sehnat partu lidí a prostě nastříkat na zem šipky a popisky. Takže jsme šli na úřad Prahy 7, kde se pro náš projekt nadchli," vypráví mladá architektka.

Se všemi úřady potřebnými k zahájení realizace už prý sice tak snadná spolupráce nebyla a návrh projektu museli celý přepracovat, nakonec však všechno dobře dopadlo a realizace mohla začít. Zdi a pilíře podchodů na Vltavské se proměnily v barevné plochy se směrovkami a symboly a okolí se vyčistilo od odpadků. Jak dlouho ale takový stav vydrží, nikdo netuší.

"Podchody jsou architektonický renonc z období, kdy auta měla přednost před chodci a člověk musel uhnout dopravě. Dnes už se přemýšlí jinak," bilancuje Karolína Kripnerová. Na druhou stranu tendence podchody bourat či zasypávat jí správná nepřipadá.

"Jsou to urbanistické prvky, jejichž výstavba stála peníze i energii a symbolizuje způsob myšlení doby dávno minulé," pokračuje s tím, že zbourat za každou cenu to, o čem se domníváme, že je špatně a že to dokážeme lépe, podle ní není řešení.

"Podchodový potenciál" vidí například ve vybudování galerií a bister: "Stačí se podívat, jak si s tím poradili v zahraničí − ve Vídni, Oslu a dalších metropolích."

Vysočanský artefakt v ohrožení

Velký otazník se vznáší nad osudem jednoho z nejstarších podchodů hlavního města, který vede pod nádražím Praha-Vysočany. Spekuluje se totiž o tom, že tato budova zcela zmizí ze zemského povrchu a podchod, který mnozí považují za nejděsivější svého druhu, bude zasypán či zazděn.

S tím ostře nesouhlasí občanské sdružení Krocan, které už 11 let střeží životní prostředí, rozvoj a občanskou vybavenost Krocínky a jejího okolí v Praze 9. "První událostí, kterou jsme se jako spolek zabývali, byl záměr postavit několikaproudou dálnici na místě historické budovy pekárny Odkolek," vzpomíná překladatel, publicista a předseda sdružení Josef Rauvolf. Pojmenování Krocan neodkazuje pouze k městské části, kde žije, ale také k památce hraběte Krocína, který zde měl letní sídlo a sám byl pověstný revitalizačními tendencemi. "Podnikali jsme v té věci několik akcí a zdá se, že radiála se nakonec snad stavět nebude," říká spokojeně.Podchodem pod vysočanským nádražím projde i několik stovek lidí denně.

O chystané akci s vysočanským podchodem a nádražní budovou se v Krocanu, jehož členkou je také expertka na životní prostředí, zastupitelka na Praze 9 a současná poslankyně za pirátskou stranu Dana Balcarová, dozvěděli přibližně před rokem z vývěsní informační desky radnice. Sdružení proti tomuto záměru ihned vzneslo námitky, povrzuje jeho předseda. "Neumím si představit, že by na místě nádražní budovy, která má velmi unikátní 'ostrovní' polohu mezi kolejemi, stály jenom kryté peróny s několika místy k sezení a automatem na jízdenky."

Vysočanský podchod je krásné místo, artefakt, který má své kouzlo, byla by opravdu velká škoda, kdybychom o něj přišli," ríká Josef Rauvolf.

Stejně nesouhlasný postoj zaujímá Josef Rauvolf i celý jeho spolek proti manipulaci s podchodem a dlouhodobě usiluje o to, aby byla stavba zachována. Ideálním řešením by prý bylo její prohlášení za národní kulturní památku.

"Původní stanovisko bylo takové, že v místě stávajícího tunelu se postaví záchodky a bude zaslepen. Místo něj je navrhován podchod nový, který ovšem žádné zlepšení občanům nepřináší," popisuje. "Současný podchod je krásné místo, artefakt, který má své kouzlo, a byla by opravdu velká škoda, kdybychom o něj přišli."

Podobně jako stovky dalších podchodů, také ten vysočanský by potřeboval především vyčistit a zmírnění jeho strašidelné atmosféry by jistě prospěla instalace kamerového systému. Ostatně právě v jeho prostorách se točilo hned několik hororových filmů. Pomoct by mělo i lepší osvětlení, ačkoliv jak akční vysočanský patriot doplňuje, o žádné zdejší trestné činnosti nikdy neslyšel.

"Jsem přesvědčený, že situace by se dala ještě zachránit, kdybychom do toho šli s radnicí společně a trochu to tu oživili. Nádražní budova je docela velká, mohla by tam být třeba pobočka knihovny a kavárna, možností je řada. Doufám, že se s radnicí domluvíme a potáhneme za jeden provaz," říká Josef Rauvolf s nadějí.