Středočeské Líbeznice mají štěstí na schopné lidi. Když tamní zastupitele zajímalo, co jejich obyvatele štve, co by chtěli změnit nebo kde jim něco chybí, pozvali je, aby své komentáře a přání zakreslili do pocitové mapy obce. Při plánování nového pavilonu základní školy vzali učitele na exkurzi s architekty do Prahy a společně ladili detaily budovy. A zdejší skatepark vznikl na přání teenagerů, kteří si o něj řekli na Facebooku a podíleli se i na jeho podobě.

Nejen díky nasazení starosty Martina Kupky zde v posledních letech vznikly nové veřejné prostory a kvalitní moderní realizace, sbírající uznání od odborné veřejnosti. V malé obci na trase z Prahy do Mělníka toho stihli víc než mnohá daleko větší města. Upravili náměstí, zdvojnásobili kapacitu mateřské školy, rekonstruovali hlavní správní budovy a s několika okolními obcemi sehnali peníze na nový pavilon základní školy. "Důležitá je dlouhodobá vize, obecní architekt, který ušetří spoustu nákladů, zastupitelstvo, jež chce, aby tu po něm zůstaly dobré a trvalé věci, ale i co největší zapojení obyvatel a trocha štěstí," přibližuje starosta Líbeznic a místopředseda ODS svůj recept na kvalitní veřejný prostor.

Nejnovějším příspěvkem moderní architektuře je pak sportovní a kulturní centrum, které bylo nominováno na letošní Českou cenu za architekturu. "Líbeznický dřevák vplul do tříště vesnických domků jako Moby Dick, připravený svést zápas s neviditelnými chapadly chytrých telefonů o návrat generace dětí počítačů k míči," popisují ho autoři z Atelieru M1 architekti.

Odložily děti telefony a obuly místo toho tenisky?

Dřevák funguje skvěle, je od rána do večera plný a odehrává se v něm pestrá směsice aktivit. Od bojových umění přes klasické sporty až třeba po večerní tančírnu nebo poslední rozloučení. Část dětí se tedy určitě teď věnuje více sportu než počítači. A ještě něco je důležité. Dnešní době někdy vyčítáme to, že se každý snaží hospodařit na svém písečku, že se lidé nedokážou domluvit, nežijí spolu, ale vedle sebe. Obec však musí fungovat jinak, lidé musí ustoupit ve svém požadavku někomu jinému. Tohle hledisko se má promítnout i do architektury.

Nedaleko nové tělocvičny je poměrně velkorysý skatepark. Proč zrovna ten?

Když jsme skatepark vloni otevřeli, byli jsme skoro až překvapení, kolik žije v obci dětí. O jeho vytvoření jsme si řekli tak trochu my zastupitelé. Před lety jsme přes Facebook pozvali mladé lidi "ke stolu" a bavili se o tom, co je v Líbeznicích baví, nebo naopak, kde jim něco citelně schází. Z toho se vyvinula i přestavba Areálu zdraví.

Martin Kupka (42)

starosta Líbeznic, poslanec, místopředseda ODS

◼ Devět let pracoval jako moderátor a redaktor Českého rozhlasu. Působil ve funkci tiskového mluvčího Magistrátu hl. m. Prahy (2001 a 2002), Středočeského kraje nebo mluvčího a ředitele odboru komunikace s veřejností ministerstva dopravy (2009). Krátce (2010) byl i mluvčím vlády a ředitelem tiskového odboru Úřadu vlády ČR.
◼ V letech 2006, 2007 a 2008 byl vyhlášen mluvčím roku v kategorii "Veřejná správa a nestátní neziskové organizace", v roce 2009 v kategorii "Státní orgány".
◼ Vystudoval žurnalistiku a masovou komunikaci na Fakultě sociálních věd UK v Praze, kde od roku 2007 také přednášel komunikaci s médii a kulturu mluveného projevu.

Snažíte se tedy formovat veřejný prostor především ve spolupráci s obyvateli obce?

Obec tady není sama o sobě, ale aby poskytovala služby lidem, kteří tu žijí. Snažíme se hovořit s různými věkovými a zájmovými skupinami, i na Facebooku. Ten nám přiblížil do té doby neznámou skupinu lidí, kteří nečetli místní zpravodaj, nereagovali na ankety v něm, nestudovali moc internetové stránky obce. Právě díky této sociální síti jsme si s mladými sedli a začali připravovat, co by pro ně měla obec mít, aby tady mohli uskutečňovat svoje sny. Tak postupujeme vždy, když tu má vzniknout něco nového.

Mohou občané zasahovat do konkrétní podoby veřejných staveb?

Když vypíšeme architektonickou soutěž, snažíme se co možná nejvíc zpřesnit naše požadavky. V okamžiku, kdy už je něco na papíře, zveme lidi k veřejné debatě a spolu s tvůrci o projektu mluvíme. V této fázi se do něj stále může zasahovat. Začíná se o některých věcech přemýšlet kritičtěji. To je případ třeba Dřeváku, kde se objevil nápad, že by na střeše tělocvičny byly tribuny. Ukázalo se ale, že to nebylo realistické jak ekonomicky, tak kvůli bezpečnosti. Právě to je podle mě věc, která má do přípravy každého architektonického díla patřit: kritické uvažování a debata s budoucími uživateli.

Takže když jste třeba stavěli nový pavilon základní školy, známý jako Rondel, ptali jste se žáků a učitelů, co by měl návrh splňovat?

Tehdy jsme se všemi kantory jeli do Národní technické knihovny v Praze a nechali se tam provázet tvůrčím týmem ateliéru Projektil. Nechtěli jsme, aby vzniklo něco sice moderního a skvělého, co by ale ti učitelé nepřijali.

Jak se podle vás pozná dobrá architektura?

Architektura je něco víc než umění, víc než jen technická disciplína. Zahrnuje v sobě něco, co je vlastní životu společnosti. Vstupuje do jejího života a ta její podobu zároveň nutně utváří. Architektura je přece užitná záležitost. Aby vznikla kvalitní architektura, musí se na začátku správně definovat potřeby, funkce. Bez toho je to jen manýra, jež sice oslní originálním nápadem, ale u toho to skončí. A to je málo. Výborná architektura vždy zároveň naplňuje potřeby a požadavky lidí, kteří tam žijí. Slouží jim. Zvlášť v situaci, kdy vzniká z veřejných peněz.

Když jste se před sedmi lety stal starostou Líbeznic, měl jste vizi, čeho chcete dosáhnout?

Neměl. Samozřejmě jsem věděl, jaké jsou největší problémy obce, a chtěl jsem je vyřešit. Vize ale nemusí být v konkrétní podobě změny toho či onoho zákoutí. Může spočívat v tom, jak principiálně postupovat. V našem případě jde o to, že se opravdu o všech změnách snažíme bavit s lidmi a zároveň nebojujeme o co nejnižší cenu.

Kvalitní architektura nemusí být dražší, může být dokonce levnější.

Na cenu veřejných staveb musíte brát ohled, ne?

Mám za to, že závazkem veřejné správy a nakládání s veřejnými prostředky není jen to, aby nějaká stavba byla co nejlacinější. Spíše to, aby byla co nejvíce funkční a co nejefektivnější z hlediska dlouhodobých dopadů. Měli bychom, tak jako doma, sledovat spíše poměr výkon/cena a volit nejlepší řešení. Stejně jako třeba dříve čeští panovníci, když zvali ke spolupráci přední architekty a ptali se jich, co nejlepšího by za jejich peníze mohlo vzniknout. V Líbeznicích se tohle snažíme dělat. Od začátku zveme architekty k debatám o obci.

Stojí kvalitní architektura nutně víc než ta "obyčejná"? Vyšší cena je častý argument, proč radši dělat věci jako v Kamenných Žehrovicích, které se nedávno "proslavily" nepovedeným zateplením základní školy.

Kvalitní architektura nemusí být dražší, může být dokonce levnější. Pokud je návrh dobrý, může finanční prostředky šetřit a přidat nečekanou hodnotu, kterou nekvalitní návrh nikdy nepřinese. Hodně lze ušetřit třeba na provozu. A fakt, že ze stavby mají lidé větší radost, přece není věc, která nemá i svoji ekonomickou hodnotu. Nedá se jednoduše vyjádřit účetní operací, ale do života obce patří a má velký význam. V případě líbeznických staveb jsou dokonce i hmatatelné náklady buď v průměru běžného stavění v České republice, nebo dokonce pod ním. Fakt, že dáváme víc peněz za prvotní návrh, ve výsledku znamená úspory, protože s architekty od počátku řešíme, jak ten který projekt nastavit úsporně, jak nedat volnou ruku všem, kteří by se rádi pochlubili všemožnými moderními technologiemi. Například v Dřeváku není vůbec finančně náročná vzduchotechnika. Větrá se tam přirozeně okny tak jako po staletí, s výjimkou sprch a prostoru občerstvení.

Kde na zmíněné velké projekty sháníte peníze?

Většina z nich vznikla díky dotacím, část pak jde z našich zdrojů. Například u nového pavilonu školy šel hlavní podíl investic ze státního rozpočtu, více než 30 milionů korun. Zbývajících 14 milionů na stavbu zajistily Líbeznice a další obce spádového obvodu školy. Stavba trvala jen asi 300 dnů.

Co potřebuje malá obec k tomu, aby se v ní lidem dobře žilo?

Musí mít funkční veřejný prostor. A tím nerozumím jen nějaké místo, kde se lidé scházejí a které je architektonicky dobře zvládnuté, odpovídá na jejich potřeby, bude je naplňovat a zároveň jim klást otázky. Veřejný prostor chápu spíš jako životní strukturu, kde se mají lidé potkávat a mluvit spolu o tom, co je trápí nebo co by chtěli udělat.

Potkávají se u vás lidé?

Líbeznice se vypořádávají s obrovskou proměnou populace. Před 10 lety byla naše obec poloviční a od té doby sem přišla spousta lidí, kteří tu neměli kořeny. V každé takové obci vznikne přirozeně tábor starousedlíků a novousedlíků a někdy si tyto dvě skupiny o sobě myslí jen to nejhorší. My jsme od začátku řekli, že máme-li dobře fungovat, tak naopak tito lidé spolu musí co nejvíc mluvit. Programově jsme chtěli tyto příkopy zahrabávat. Veřejný prostor v Líbeznicích netvoří jenom sportovní hala, kostel, komunitní centrum, náměstí nebo Areál zdraví, ale hlavně akce, které se tam odehrávají. Sebehezčí veřejný prostor nebo architektura, které nebudou naplněny životem, nemají smysl. U nás se to daří, máme zde baráčníky, skauty, sportovní kluby. Knihovna pořádá besedy, matky organizují přednášky o výchově dětí, fungují tady neziskovky. Díky bohatému kulturnímu kalendáři se tu lidé potkávají, mluví spolu a ty vlastně hloupé kategorie staro- a novousedlík už nehrají takovou roli. Daří se je překonávat.

Architekt Adam Halíř ze studia Projektil architekti vysvětluje, jak přistupovali k projektu ZŠ v Líbeznicích.

Adam Halíř Projektil architekti
Adam_Halir_Projektil_architekti.jpg