Politici potřebují nepřátele. Někoho, proti komu mohou bojovat a tím mobilizovat své příznivce, udržovat je ve varu. To je stará známá pravda. V politice je to normální postup a leckdy na něm není nic špatného: v případě, že jde o boj se skutečným nepřítelem nebo problémem.

Jakého nepřítele mají Češi? Podle současných nálad ve veřejnosti je odpověď jasná: Evropskou unii. "Česko nesousedí s Ruskem, které by ho bezprostředně ohrožovalo, nehrozí tu terorismus, není tu vysoká nezaměstnanost. Politici proto nějakou hrozbu uměle vynalézají. V české realitě je tou jedinou hydrou, proti které mohou bojovat, Evropská unie," říká Martin Michelot, Francouz, který je zástupcem ředitele pražského výzkumného centra Europeum.

V Česku jsme se dopracovali do komické situace. Za hlavní zlo považujeme organizaci, díky které se, v porovnání s drtivou většinou jiných koutů světa, máme dobře. Samozřejmě to není tak, že by EU zajišťovala českou prosperitu. Ekonomicky jsme ale životně závislí na faktu, že jsme členy společného evropského trhu. Proto máme kam vyvážet naše zboží a investují zde cizí firmy, které dávají Čechům práci. Všechny snahy o expanzi na jiné než evropské trhy zatím selhaly. Navzdory tomu si podle říjnového průzkumu Eurobarometr jen 29 procent Čechů myslí, že členství v EU je pro Česko dobrou věcí.

Když prezidenti vypráví báchorky

"Na Slovensku mluvíme o tom, že se nemáme špatně i díky Evropské unii. Zatímco vy v Česku tvrdíte, že se nemáte špatně navzdory Evropské unii," podivuje se mimo záznam jeden vysoce postavený slovenský politik. Vystihl to přesně. My jsme, na rozdíl od Slováků, všechno zúžili na migraci. Kvůli hysterii z uprchlíků bychom snad byli i ochotní vzdát se zásadního národního zájmu, kterým členství v EU je.

Slováci přitom, stejně jako Češi, povinné kvóty na přijímání uprchlíků odmítají − a naprosto oprávněně. Na rozdíl od Čechů z toho ale neudělali téma, které by povýšili naprosto nade vše. A navíc prakticky žádné uprchlíky nepřijímají, stejně jako Češi. Takže ono je možné být spokojenými členy EU, což jsou Slováci, a odmítat povinné přijímání běženců.

Tak v čem je ve vztahu Čechů k EU takový problém?

Politici a média si z EU vyrobili úhlavního nepřítele. Přesně, jak to popsal Martin Michelot: žádnou vážnou hrozbu v naší středoevropské kotlině nemáme, tak jsme si nějakou museli uměle stvořit. A jde nám to velmi dobře − i proto, že posledních skoro 15 let máme prezidenty, kteří o EU zhusta vyprávějí nesmysly.

Je to dáno i specifickým vývojem české politické pravice, v níž dlouho dominoval proud ztělesňovaný Václavem Klausem. Ten se dopracoval až k tvrzení, že Evropská unie je novým Sovětským svazem. A na levici zase není nouze o rusofily, kterým je Moskva bližší než Brusel. Případně o ty, kteří unii považují za kapitalistické spiknutí proti nebohým pracujícím. Zajímavé, že podle Klause je naopak EU plná socialistických plánovačů…

To vše by mohlo být směšné, kdyby těmto přihlouplým průpovídkám nevěřila podstatná část národa. Důvodem toho, proč se v Česku nesmysly o EU tak uchytily, je i naše vlastní ignorance. Podle už zmiňovaného průzkumu Eurobarometr má zájem o dění v EU jen 36 procent Čechů, což je nejhorší výsledek ze všech členských zemí. Průměr za celou EU je 57 procent. Češi tedy nadávají na něco, o čem toho moc nevědí.

Nespadli jsme na hubu

Jak by se měla česká veřejná debata o EU změnit? Stačilo by, kdyby k ní politici přistupovali tak jako nový nizozemský ministr zahraničí Halbe Zijlstra. Ten chce "bránit, měnit a vysvětlovat" Evropskou unii.

Kdyby to tak bylo i u nás, možná bychom konečně začali řešit, jakou unii chceme a co by v ní mělo Česko prosazovat. A fantazírování o tom, že by bylo z EU lepší odejít, bychom přenechali extremistům, jako je tomu v Nizozemsku. Místo toho podstatou českých debat stále zůstává, jestli v EU být, nebo ne. I 13 let po našem vstupu.

Vinu na tom nemají jen odpůrci unie, ale i její zastánci − a ti především.

"V politické debatě vždycky dominoval ten skeptičtější proud. Asi i proto, že zastánci EU se nikdy moc nenamáhali její fungování nebo její přínos vysvětlovat. Považovali to za samozřejmé," říká Michal Kořan, zástupce ředitele pražské pobočky Aspen
Institute.

Například takoví Poláci si v devadesátých letech prošli hlubokou ekonomickou krizí, Slováci zase obdobím izolace a mafiánské vlády za premiéra Vladimíra Mečiara. Češi takto tvrdě "na hubu" nikdy nespadli, v porovnání se sousedy tady problémy, které se vynořily za druhé Klausovy vlády, byly výrazně mírnější. "Ve srovnání s Polskem nebo Slovenskem pro nás Evropská unie nebyla tím modernizačním tahounem," říká Michal Kořan.

Nejspíš i díky tomu má dnes unie v Polsku i na Slovensku nesrovnatelně vyšší podporu veřejnosti než v Česku.

A to navzdory tomu, že současná polská vláda je výrazně protievropská a že do EU se až donedávna často strefoval i dlouholetý slovenský premiér Robert Fico.

Často, jako Sparta v Lize mistrů

Možná nejpodstatnější je ale jiný fenomén. Česko je sice členem EU od roku 2004, Češi do ní ale mentálně nikdy nevstoupili. "Dlouhou dobu tu vládli euroskeptičtí politici. Ti na EU nahlížejí jako na něco vnějšího, na něco cizího," upozorňuje Petr Kaniok z Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně.

Tento postoj pronikl do médií i do veřejného mínění. Odtud pramení hlášky typu, že nám Brusel něco nadiktoval. Přestože v unii nakonec nerozhoduje "Brusel", ale členské státy, tedy i Česko. A že případy, kdy ostatní státy něco prohlasovaly proti vůli Česka, jsou zhruba tak časté jako účast Sparty ve fotbalové Lize mistrů poté, co ji koupil Daniel Křetínský.

Ti, kteří by z EU chtěli vystoupit, tohle všechno odbudou frází, kterou často používají: že je to bruselská propaganda. Mávnou rukou jistě i nad faktem, že Češi jsou se svou euroskepsí v Evropě výjimkou.

Evropané členství svých zemí v unii podporují − v průměru jde skoro o 60 procent lidí a toto číslo od loňského britského referenda o vystoupení z unie roste. Společná měna euro má podporu ještě vyšší.

Podle kritiků unie svědčí velmi nízká podpora EU v Česku o tom, že Češi jsou rozumní. Nenechají se prý ošálit tím, co tito kritici odmítají uznat jako argumenty založené na faktech, ale co označují za bruselské vymývání mozků. Jsou tedy Češi skutečně ti jediní racionální mezi ostatními národy poblouzněnými jakousi nepochopitelnou zálibou v EU?

Sotva. Bližší pohled totiž ukazuje, že Češi ve skutečnosti nevěří vůbec ničemu. Ani své vlastní demokracii. Důvěra v naše vlastní domácí instituce, tedy ve vládu, v parlament a v politické strany, je ještě nižší, než je česká důvěra v EU. A našim soudům věříme zhruba stejně jako Evropské unii. Lépe je na tom jen prezident, ale i jemu důvěřuje jen zhruba polovina lidí a to je z historického hlediska na české poměry málo.

Co to vše tedy vypovídá o Češích? Fakt, že bychom měli v rámci EU v některých aspektech omezit svou suverenitu, respektive ji sdílet s ostatními, abychom společně dosáhli víc, jsme nepřijali. Ale nevěříme ani sobě samým a své vlastní schopnosti budovat úspěšnou demokracii. Ve světle toho by z českých postojů vůči EU neměli mít radost ani čeští euroskeptici.