Dobrého architekta poznáte podle toho, jak se umí vyrovnat se složitým pozemkem. Když si chcete nějakého vybrat, sledujte, jak pracuje ve ztížených podmínkách. Alespoň tedy pro mě je to dost zásadní podmínka, která ukazuje na míru talentu. Štěpán Valouch mě o tom svém přesvědčil vlastním domem. Postavil si ho na prudkém svahu, tak prudkém, že by se na něm dalo dobře lyžovat, neboť − pro vaši představu − jeho převýšení činí 30 metrů, což je polovice petřínské rozhledny. Rostly na něm dva duby a v horních partiích byla dřevěná chatka. To území je půvabné, syrové i malebné zároveň.

Kousek od branky vede frekventovaná železniční trať a na horní hraně strmí stožár držící dráty vysokého napětí, ale zároveň vnímám nekašírovanou divokost, spoustu nespoutané zeleně, stromy, keře a popínavé rostliny bojující o místo na slunci. Vedle toho vidím různé boudy, přístřešky a kůlny: má to v sobě lhotákovskou poetiku periferie, kde se město již rozdrobuje a přechází klopotně do přírody. Vzniká z toho zvláštní napětí.

Ať je to jak chce, stavět tady chtělo určitou dávku fantazie a pořádnou porci odvahy. Právě na první pohled nesnadná zastavitelnost parcely s sebou přinesla výhodu její relativně nízké ceny, jež byla pro mladé manžele na prahu třicítky přijatelná. Měli dilema. Mohli si vybrat bydlení v bytě v Praze, střídat nájmy, nebo žít na okraji metropole, a to v domě, který si vybudují přesně podle svých představ. Výsledek jejich volby známe.

Schody k prostoru

Automobil je odstaven dole na cestě, má tu brzy vyrůst garáž. Kdybych přijel vlakem, šel bych sotva 20 minut od nádraží, což je příjemná vzdálenost. Tedy příště rozhodně po kolejích, jde jen o to, abych nasedl na správný spoj. Dostávám informaci, že k domu vede 68 schodů, to je výstup, který člověka musí utužit, zvláště když si s sebou nese zásoby. S každým krokem a přibývajícím schodem se jako mávnutím proutku proměňuje výhled, takže na jihu spatřím široké údolí Berounky, které rámuje hřeben Brd, mezitím pole, silnice, zabydlená krajina, kde se více než kde jinde daří kvalitnímu stavění. Stojí za to zpomalit.

Dům ve svahu
jarvis_5a20023e498e34d8c8f05508.jpeg

◼ Autor: Štěpán Valouch
◼ Projekt: 2008–2012
◼ Realizace: 2012–2014
◼ Zastavěná plocha: 70 m²
◼ Užitná plocha: 121 m²

Zkouším si představit, jak tady byl architekt poprvé a přemýšlel třeba o tom, kde přesně stavbu založit, jak zvažoval různé možnosti, výškové úrovně, průniky a dosahy přirozeného světla, vztah ke stromům, sousedům − a ke geniu loci vůbec. To vše musel zohlednit. Stejně jako nosnost a pevnost podloží, jestli nehrozí, že by vše při větších deštích sklouzlo. Nakonec dům umístil na nejvyšší možné místo, jak to umožňoval platný územní plán. Svah sehrál klíčovou roli i při navrhování. Základní prostorový princip zde totiž určuje právě jeho sklon.

Stavba se do stráně pevně zakusuje, nachází si v ní svoji definitivní polohu. V řezu připomíná schod, kde je na nejnižším stupni umístěna klidová část s ložnicemi (přes léto je zde příjemný chládek) a nad ní se rozkládá hlavní obytná zóna, těžiště architektonického pojetí, odkud se vystupuje na galerii s velkou pracovnou. Místnosti na sebe hladce navazují, proporčně jsou pěkně zvládnuté − v souladu s hierarchií. Jedná se o otevřenou kompozici, na které je znát, že čtyřčlenná rodina ráda žije pohromadě, aniž by se navzájem rušili. Všechno je po ruce. Všichni jsou si blízko, protože to přesně tak chtějí.

Interiér působí větší, než ve skutečnosti je, což vyplývá z výše popsaného a také z toho, že zde nejsou žádná hluchá místa, která by brzdila hladký provoz. A samozřejmě: je tady okno sahající od podlahy po strop, vhánějící dovnitř světlo a krajinu. Je jako nějaké čerpadlo energie!

Lekce minimalismu

Na prvním místě byla funkčnost, a ne důraz na okázalou formu, již bych si dovolil označit jako střídmou, minimalistickou. Nic není navíc, ničím se neplýtvá. Cokoliv je použito, dává smysl. Pravdivá architektura, jak ji zastává kupříkladu Alena Šrámková.

Dvojí sešikmení střechy odpovídá průběhu terénu, navíc je porostlá extenzivní zelení, díky níž se lépe hospodaří s užitkovou vodou. Oceňuji promyšlené rozmístění okenních otvorů, jejichž dynamickou skladbu posiluje to, že jsou vesměs čtvercových formátů. Dům byl postaven z betonových tvárnic, které jsou zvenčí přiznané, a spáry mezi nimi dodávají fasádě jemný rastr, který je s okny v souzvuku. Jsou to nenápadně použité prostředky dodávající architektuře výtvarný výraz.Hlavnímu obytnému prostoru dominuje velké okno, připomínající rám proměnlivého obrazu.

Uvnitř jsou ovšem tvárnice omítnuté: původně měly zůstat v pohledové kvalitě, ale ukázalo se, že způsob jejich vyzdívání umožňuje buď přiznaný exteriér, nebo jen interiér. Jakkoliv šlo o rozhodnutí podmíněné, tak bílé zdi všech místností jsou příjemně vlídné, stejnou barvou byla opatřena též trámová konstrukce střechy a galerie, pouze strop nad ložnicemi je betonový. Podlahy jsou dřevěné. Hlavní vytápění obstarávají krbová kamna, a když je to nutné, přidá se elektrokotel; svou pozitivní roli sehrává jižní orientace.

Ze všeho na mě dýchá jakási domáckost, pohoda, s níž se nesetkávám příliš často. Není tu předesignováno, jak se někdy architektům, kteří vlastní dům považují především za předváděcí stavbu a vzorník pro případné klienty, stává. V knihovně, jež už má za sebou nějaký příběh, vidím spoustu knížek a podle způsobu jejich uložení se dá usuzovat, že je dokonce někdo čte.

Sedíme u oválného kuchyňského stolu, který něco pamatuje. Ve vázičce jsou čerstvé kytky, určitě natrhané někde v blízkosti. Napočítám šest židlí − a každá je jiná, z různých dob, různých stylů i výrobců. Na velké nástěnce jsou připevněny kresby dvou synů, z nichž mladší se narodil v průběhu výstavby. Vedou si dobře, nebojí se nechat pastelku rozběhnout po papíru − až budou starší, budou už nejspíš svoje tahy zvažovat.

Je to tu zabydlené. To, co se nyní zdá samozřejmé, ovšem nebyla hračka. Dozvídám se, že stavitel, který architektův dům realizoval, do té doby žádný dům nepostavil. "Když sedím na schodech a koukám do údolí, rád vzpomínám, jaké dobrodružství to bylo," říká mi Štěpán Valouch. Poslouchám, popíjím kávu a pochutnávám si na bábovce od paní Valouchové, jejíž požadavky manžel v návrhu zohlednil. "Učím se, jaké to je, bydlet v domě a starat se o něj. Eliška vyplašila na zahradě kance, srnky nám chodí na jahody, dub před oknem v zimě neopadá."

Cestou k autu přepočítávám schody. Jednou jsem se spletl, protože jsem se zakoukal do koruny dubu, jehož listí opravdu drží i v pokročilém podzimu. Vrátil jsem se tedy nahoru a začal znovu s tím, že se tentokrát nesmím nechat vyrušit… Jenže vzápětí mě napadá, jak důležitým prvkem se dům pro celou lokalitu stává, jak by ji mohl do budoucna svou estetikou příznivě ovlivnit a… Jistě, můžu začít nanovo.