Vážení, postraším vás ikebanou
Kazuo Ishiguro: Soumrak dne
2017, OneHotBook, přeložila Zdena Pošvicová, čte Jan Vlasák, 445 minut, 349 korun
Na hrdinovi nejslavnější prózy čerstvého britsko-japonského laureáta Nobelovy ceny za literaturu Kazua Ishigura je toporný už první odstavec jeho zpovědi. Komorník bilancující roky ve službách jistého zámeckého pána a jeho fašistických sklonů má totiž všechny rysy tragikomického zoufalce. Zatímco tento veledůstojný muž bez vlastností sázel výlučně na buldočí spolehlivost, semelou ho dějiny a osobní život mu proteče mezi prsty v glazé rukavičkách. A když se v pohotově natočené audioverzi knihy blud tohoto panáka ve fraku umocní potměšilým přednesem Jana Vlasáka, běhá z toho posluchači mráz po zádech. Západ bere Ishigurovu mistrovskou provokaci jako "profackování s kytičkou" a sebekritická část Anglie se jí i bezmála po třiceti letech od publikování klaní. Opravdu není nad to zlobit v klidu − východní přístupy přece ovládají umění krutosti naaranžované do děsivé ikebany.
Jaké to je být sám se sebou moc dlouho
Ian McEwan: První láska, poslední pomazání
2017, Nakladatelství Odeon, přeložil Ladislav Šenkyřík, 200 stran, 249 korun
Kde jsou ty časy, kdy Ian McEwan dráždil Brity v masce "básníka perverze". Jeho prvotina z roku 1975, vydaná nyní podruhé i s autorovou dodatečnou předmluvou, přináší osm povídek vyhřezlých z noční můry. Tehdy sedmadvacetiletý enfant terrible v nich drapl čtenáře za ruku a skočil s ním do propasti plné existencí, které jsou samy se sebou už moc dlouho, a přesto si tolik touží vyšinutě užít. Ať už se jejich hrátky tváří jako zúčtování s málo flexibilní manželkou, incest, úchylné mordování děvčátek, opékání bližního v troubě či mejdan transvestitů, rozpatlávají se v nich témata, která i hypertolerantní společnost vecpala do skříně coby kostlivce. Metoda tvůrčího odstupu umocňujícího škleb je nesporně největším McEwanovým vkladem do domovské literatury, v níž mezitím přešel do opačného tábora a stal se "dvojctihodným moralistou".
Břemeno bílého chudáka kuřáka
Will Self: Vajgl
2017, Nakladatelství Maťa, přeložil Luboš Snížek, ilustrovala Hana Mertová, 324 stran, 338 korun
Protože McEwanovo psaní jde už léta na ruku Londýňanům z nóbl čtvrti Hampstead, šéfuje teď britskému vzdoru Will Self, ještě v šestapadesáti stále aktivní rebel trefující se do sebestřednosti ostrovní kultury. Když tento drsňák nechá průměrného Angličánka na dovolené v upocené tropické zemi odhodit z hotelového balkonu vajgl na pleš děduly ve spodním patře, začnou se dít věci, jež by se daly označit za břemeno bílého muže sto let po Kiplingovi. Takže za všechno zase může starý hnusný neokolonialismus převlečený za turismus? Nebo to spískalo hejno místních vykuků, kteří ignorováním zdravého rozumu dovlečou chudáka kuřáka až do "srdce temnoty" politické korektnosti? Selfova satirická paralela ke stejnojmenné novele Josepha Conrada si klestí cestu psychedeličnem a elegantně třaskavým jazykem, za jehož ráží překlad zaostává vždy aspoň o dvě délky.
