Jiří David proměnil galerii v umělecký objekt

Pracovitý umělec, pedagog Vysoké školy uměleckoprůmyslové a někdejší člen skupiny Tvrdohlaví, padesátiletý Jiří David, širší veřejnosti známý hlavně projektem neonového srdce na Pražském hradě a trnovou korunou na Rudolfinu, představuje své nejnovější práce na výstavě Rez v Galerii AP Pleskot v Praze.

Zatímco v předchozích prezentacích Jiřího Davida (i několikrát za rok) jsme viděli spíš série komentující politické dění či autorovy sebestředné problémy, současnou výstavu pojal jako koncept pro daný prostor, nebo také jako interpretaci umění: jakýsi exkurs do dějin umění. Poučený divák samozřejmě ví, že v umění je možné cokoli - Jiří David se však nepokouší překvapovat a dráždit, naopak chce ukázat vnitřní sílu umění, také něco jako skrytou krásu a snad poselství, které od dob postmoderny zůstaly na indexu.

Mnoho kódů umění
Puristickou architekturu galerie předního českého architekta Josefa Pleskota pojednal David jako organismus, kde všechno má své místo. Každý obraz, objekt, každá instalace i fotografie jsou rafinovaně rozmístěny, dokonce i na odvrácené stěně galerie, kde je téměř nemožné plátno vidět. Vystavené věci mají několikero kódů čtení. Můžeme v nich najít existenciální obsah, dokumentující určitou autorovu samotu, smutek, rekapitulování. Barevně minimalistické obrazy evokují 60. léta: postava, motýl, opuštěná bota, berle, židle, sebevražda, reakce na akci Josepha Beuyse... Dělá si autor legraci, když oprašuje tato témata?
David se ale snaží vyhnout jejich estetizování, a proto zase na druhé straně vystavuje objekty bez emocionálních doteků - skládá je z průmyslově připravených pláten, která ani nevytahuje z igelitu, čímž zase neguje smysl malby vůbec. Tato plátna staví do prostoru, nechává je levitovat na stěně spojená pouze vyřezanými písmeny, jež odkazují k jejich sémantické symbolice, ale záměrně - až na nápisy otec a máma - jsou použita nesymbolicky. Fotografie ve stylu domácího alba zase vrací čas do začátku 90. let k tématu "tyranie intimity", jsou ale zavěšeny mimo výšku očí. Žlutá lepicí páska nikam nevede, jen traktuje už tak dost estetický prostor a vytváří z galerie objekt, který by sám mohl být kompletně přemístěn do jiné galerie jako ukázka možných interpretací umění posledních třiceti let, jako samostatná instalace, jež by jednou mohla být nazvána typicky českou. Obsahuje totiž některé české mýty o umění, českou lyričnost, sebedojímání a až neschopnost porušit přece jen daná estetická kritéria.

Staré ideály avantgardy
Teoretik může cítit z výstavy spekulaci. Tak samozřejmě Jiří David pracuje. Ačkoliv mnohé věci vznikají spontánně, později z nich na výstavě vytvoří sofistikovaný model. Vyčíst se mu dá snad to, že někdy to přehání. Divák, který nerozkryje X Davidových interpretací umění, bude mnohem klidnější a spokojenější: uvidí totiž hezké věci, uvěří na chvilku na staré ideály avantgardy, na to, že umění může člověka k něčemu vést a že ho může napravit. I ten Rez, který na nedávno minulém umění ulpěl, se stal přijatelnou patinou. Koneckonců, jak říká i sám autor výstavy, jsme nyní zahlceni barevnou bublinovou kulturou, tak proč si nezavzpomínat.
/Od naší spolupracovnice/

Jiří David: Rez, Galerie AP Pleskot, Praha, Do 25. 5. 2007