(1860 - 1907)
Z jeviště promlouvala poměrně slabým altem a rozhodně nepatřila k prvoplánovým krasavicím, přesto si dokázala na dlouhá léta podmanit diváky českého divadla. Přátelila se rovněž se známou spisovatelkou, aby se sama nakonec věnovala literární činnosti. Jmenovala se Hana Kvapilová a osmého dubna si připomeneme stoleté výročí od jejího úmrtí. Ve své době se stala výjimečnou herečkou, neboť narozdíl od svých souputnic se vždy snažila o zobrazení vnitřních pocitů ztvárněné postavy. Byla totiž výsostnou představitelkou nastupujícího realismu.
Cesta Kvapilové k divadlu ovšem nevedla přímo. V mládí se jí dostalo poměrně slušného vzdělání, kdy vystudovala vyšší dívčí školu. To ještě rodina disponovala penězi. Ovšem poté, co její otec restaurátor a milovník umění zbankrotoval, ocitla se rodina bez prostředků a Hana, tehdy ještě Kubešová, přijala místo vychovatelky ve smíchovském vzdělávacím ústavu jeptišek Sacré Coeur. Ale divadlo tuto mladou dívku lákalo víc než co jiného, a tak nejprve hrála amatérsky, například v Malostranské besedě, odkud odešla do prvního angažmá v divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic, aby po dvou úspěšných letech skončila v brněnském Národním divadle, kde se nejen umělecky rozvíjela, ale potkala zde také svou velkou lásku herce Eduarda Vojana (1853-1920). Ten také zhruba o půl roku později než Kvapilová, přesně 1. června 1888, nastoupil do Národního divadla v Praze. Výš už nikdo v Čechách dosáhnout nemohl.
Ačkoliv jejich vzájemný cit vychladal, herecké partnerství přetrvalo. Oba se dodnes oprávněně považují za zakladatele moderního českého herectví a lze vnímat i pozitivně skutečnost, že tento základ byl položen právě na místě nejpovolanějším - na prknech Národního divadla.
Mladé herečky ovšem mívaly nesčetné obdivovatele, a ty, které promlouvaly k národu ze Zlaté kapličky, zažívaly o to hojnější přízně. Dnes bychom tyto dámy označili za "hvězdy" či "celebrity". Ve století, které neznalo ani televizi ani rádio, se zraky veřejnosti obracely výhradně do svatostánku múz.
V srdci aKvapilové nezvítězil jen tak obyčejný ctitel, který by jí uplácel šperky, nýbrž o celých osm let mladší Jaroslav Kvapil, básník a zběhlý student, jenž nevynechal žádnou kratochvíli. Oba vztah před pražskou společností přísně tajili. I Hana odolávala naléhání kolegyň, když vyzvídaly, jestli za ní Kvapil opravdu chodívá. Věčné dohady pak vyřešila náhlá a v podstatě utajovaná svatba na jaře roku 1894. Hana Kubešová vstupovala do manželství v poměrně zralém věku 34 let a její rozhodnutí vdát se za mladšího novináře (pracoval v redakci Hlasu národa a později v Národních listech) způsobilo jistě značný rozruch. Herečky se sice obvykle vdávaly až po třicítce, ale za starší a zajištěné muže, nehledě na to, že po sňatku divadlo často opouštěly. Hana si zvolila svůj vlastní směr, stejně jako její pojetí rolí bylo osobité, osobitě si vybrala i životního partnera.
Poté, co se Kvapil stal v roce 1900 literárním poradcem Národního divadla, mohla tato dvojice spojit své síly nejen na poli domácím, ale i profesním. Jedním z vrcholů jejich spolupráce se stala určitě Princezna Pampeliška, Kvapilova veršovaná pohádka, v níž Hana ztvárnila hlavní úlohu. Traduje se, že Pampelišku napsal Kvapil právě pro Hanu jako omluvu za to, že se na chvíli zahleděl do jisté exotické a v Národním divadle hostující mladé umělkyně.
Ovšem Kvapilová nezůstala jen Pampeliškou, do jejího hereckého rejstříku se řadí nespočet rolí, z nichž lze jmenovat Dorotku v Tylově Strakonickém dudáku, Jessiku v Kupci benátském, Noru v Ibsenově Noře, nebo kněžnu v Jiráskově Lucerně. Její slibnou hereckou kariéru přerušila smrt v pouhých 47 letech. Zemřela na cukrovku, s kterou si lékaři tehdy ještě nevěděli rady. Ostatně na cukrovku zemřel v mládí i její bratr, jehož podporovala na studiích. Zřejmě se jednalo o "rodinné prokletí". Praha tím přišla o výbornou herečku, Jaroslav Kvapil o manželku a spisovatelka Růžena Svobodová o vzácnou přítelkyni.
Kvapilová měla mimořádný dar, a to inteligenci, která ji přiměla přemýšlet nad smyslem svých rolí Tvořila je nejen pomocí dobře zvládnutých hereckých prostředků, ale hlavně pomocí své duše. S tím souvisela značná přecitlivělost a zároveň pochopení pro slabší a utiskované. Sama si nesla celý život vzpomínku na okamžik, kdy její rodina přišla o majetek a ona se musela chtě nechtě postavit na vlastní nohy.
Z jeviště promlouvala poměrně slabým altem a rozhodně nepatřila k prvoplánovým krasavicím, přesto si dokázala na dlouhá léta podmanit diváky českého divadla. Přátelila se rovněž se známou spisovatelkou, aby se sama nakonec věnovala literární činnosti. Jmenovala se Hana Kvapilová a osmého dubna si připomeneme stoleté výročí od jejího úmrtí. Ve své době se stala výjimečnou herečkou, neboť narozdíl od svých souputnic se vždy snažila o zobrazení vnitřních pocitů ztvárněné postavy. Byla totiž výsostnou představitelkou nastupujícího realismu.Cesta Kvapilové k divadlu ovšem nevedla přímo. V mládí se jí dostalo poměrně slušného vzdělání, kdy vystudovala vyšší dívčí školu. To ještě rodina disponovala penězi. Ovšem poté, co její otec restaurátor a milovník umění zbankrotoval, ocitla se rodina bez prostředků a Hana, tehdy ještě Kubešová, přijala místo vychovatelky ve smíchovském vzdělávacím ústavu jeptišek Sacré Coeur. Ale divadlo tuto mladou dívku lákalo víc než co jiného, a tak nejprve hrála amatérsky, například v Malostranské besedě, odkud odešla do prvního angažmá v divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic, aby po dvou úspěšných letech skončila v brněnském Národním divadle, kde se nejen umělecky rozvíjela, ale potkala zde také svou velkou lásku herce Eduarda Vojana (1853-1920). Ten také zhruba o půl roku později než Kvapilová, přesně 1. června 1888, nastoupil do Národního divadla v Praze. Výš už nikdo v Čechách dosáhnout nemohl.
Ačkoliv jejich vzájemný cit vychladal, herecké partnerství přetrvalo. Oba se dodnes oprávněně považují za zakladatele moderního českého herectví a lze vnímat i pozitivně skutečnost, že tento základ byl položen právě na místě nejpovolanějším - na prknech Národního divadla.
Mladé herečky ovšem mívaly nesčetné obdivovatele, a ty, které promlouvaly k národu ze Zlaté kapličky, zažívaly o to hojnější přízně. Dnes bychom tyto dámy označili za "hvězdy" či "celebrity". Ve století, které neznalo ani televizi ani rádio, se zraky veřejnosti obracely výhradně do svatostánku múz.V srdci aKvapilové nezvítězil jen tak obyčejný ctitel, který by jí uplácel šperky, nýbrž o celých osm let mladší Jaroslav Kvapil, básník a zběhlý student, jenž nevynechal žádnou kratochvíli. Oba vztah před pražskou společností přísně tajili. I Hana odolávala naléhání kolegyň, když vyzvídaly, jestli za ní Kvapil opravdu chodívá. Věčné dohady pak vyřešila náhlá a v podstatě utajovaná svatba na jaře roku 1894. Hana Kubešová vstupovala do manželství v poměrně zralém věku 34 let a její rozhodnutí vdát se za mladšího novináře (pracoval v redakci Hlasu národa a později v Národních listech) způsobilo jistě značný rozruch. Herečky se sice obvykle vdávaly až po třicítce, ale za starší a zajištěné muže, nehledě na to, že po sňatku divadlo často opouštěly. Hana si zvolila svůj vlastní směr, stejně jako její pojetí rolí bylo osobité, osobitě si vybrala i životního partnera.
Poté, co se Kvapil stal v roce 1900 literárním poradcem Národního divadla, mohla tato dvojice spojit své síly nejen na poli domácím, ale i profesním. Jedním z vrcholů jejich spolupráce se stala určitě Princezna Pampeliška, Kvapilova veršovaná pohádka, v níž Hana ztvárnila hlavní úlohu. Traduje se, že Pampelišku napsal Kvapil právě pro Hanu jako omluvu za to, že se na chvíli zahleděl do jisté exotické a v Národním divadle hostující mladé umělkyně.
Ovšem Kvapilová nezůstala jen Pampeliškou, do jejího hereckého rejstříku se řadí nespočet rolí, z nichž lze jmenovat Dorotku v Tylově Strakonickém dudáku, Jessiku v Kupci benátském, Noru v Ibsenově Noře, nebo kněžnu v Jiráskově Lucerně. Její slibnou hereckou kariéru přerušila smrt v pouhých 47 letech. Zemřela na cukrovku, s kterou si lékaři tehdy ještě nevěděli rady. Ostatně na cukrovku zemřel v mládí i její bratr, jehož podporovala na studiích. Zřejmě se jednalo o "rodinné prokletí". Praha tím přišla o výbornou herečku, Jaroslav Kvapil o manželku a spisovatelka Růžena Svobodová o vzácnou přítelkyni.Kvapilová měla mimořádný dar, a to inteligenci, která ji přiměla přemýšlet nad smyslem svých rolí Tvořila je nejen pomocí dobře zvládnutých hereckých prostředků, ale hlavně pomocí své duše. S tím souvisela značná přecitlivělost a zároveň pochopení pro slabší a utiskované. Sama si nesla celý život vzpomínku na okamžik, kdy její rodina přišla o majetek a ona se musela chtě nechtě postavit na vlastní nohy.
