Ačkoli prvorepubliková senátorka Františka Plamínková, která se angažovala v hnutí za práva žen, dosáhla uznání i na mezinárodní úrovni, v Česku právě nepatří mezi známé osobnosti. "Byla představitelkou vize, aby ženy mohly podnikat a staly se tak rovnocennými partnerkami mužů," popisuje roli senátorky Palmínkové předsedkyně senátního sociálního výboru Alena Palečková (ODS). "Je příznačné, že daleko větší povědomí o této ženě mají představitelky ženských organizací ze zahraničí, než se ví o ní u nás," dodává.
Františka Plamínková se narodila 5. února 1875 jako nejmladší ze tří dcer pražského obuvnického mistra. Vystudovala pražský Státní učitelský ústav, poté začala jako učitelka působit. Kvůli rakousko-uherským zákonům a požadavkům na celibát učitelek se však nemohla provdat, a tak byla nucena rezignovat na vztah. Vyučovala na dívčí škole na Letné, která nyní nese její jméno. Její žačkou, a později i velmi dobrou přítelkyní, byla například Milada Horáková.
Plamínková patřila k vůdčím představitelkám Ženského klubu českého a později Ženské národní rady se sídlem na Staroměstském náměstí, kde má pamětní desku. Roku 1925 se stala místopředsedkyní Mezinárodní rady žen a byla viceprezidentkou Mezinárodní federace podnikatelek a manažerek. "Její odvaha povstat a mluvit za práva žen ve své zemi z ní učinily hrdinku," říká koordinátorka Mezinárodní federace podnikatelek a manažerek Gabriella Canonica.
V roce 1925 byla za národní socialisty zvolena do Senátu, stala se také československou delegátkou při Společnosti národů v Ženevě (předchůdkyně OSN). Působila na sociálním odboru pražského magistrátu. Tehdejší pražský primátor Karel Baxa ocenil její vyjednavačské schopnosti slovy: "Když chcete něco prosadit, tak tam pošlete Plamínkovou."
"Měly bychom na ni být všechny hrdé," komentuje Palečková. "Ukázala nám totiž moderní směr ženského hnutí, ne pouhý feminismus v nejhorším slova smyslu."
Krátce před druhou světovou válkou, 1. září 1939, byla Plamínková poprvé uvězněna, když se postavila Hitlerovi a v dopise ho usvědčovala ze lží v jeho norimberské řeči z 12. září 1938. "Jako poctivá demokratka považuji za svou lidskou povinnost napsati Vám, pane říšský kancléři, protože jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské převaze pravda zvítězí," zakončila svůj dopis. Po propuštění byla pod dozorem gestapa a nemohla se tedy věnovat svým aktivitám v ženském hnutí. Dva týdny po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byla zatčena podruhé a 30. června 1942 na základě stanného práva zastřelena na kobyliské střelnici.
"Přežila v organizaci, kterou pomohla založit," mluví o Plamínkové Canonica. "Vždy bojovala za spravedlnost, za rovná práva a za mír. A my dnes bojujeme za to samé," zakončuje.
