Dohodněte se o radaru i ústavě
Diskuse o umístění radaru americké protiraketové obrany na českém území opět připomněla, co je základní slabinou české zahraniční politiky: politická elita se nedokáže dohodnout na zásadních otázkách zahraničněpolitické strategie. Výsledkem je váhání, pasivita a nečitelnost naší zahraniční politiky.
V současnosti váháme hned nad dvěma velkými rozhodnutími. Vedle účasti v protiraketové obraně je to postoj k evropské ústavní smlouvě, obě rozhodnutí definují základní dimenze zahraniční politiky - evropskou a atlantickou.
Radar proti ústavě
Obě otázky české politiky rozdělují. Pravice vedená ODS stojí o základnu, ale na ústavní smlouvu by raději zapomněla. Levici představované ČSSD naopak záleží na evropské ústavní smlouvě, ale o radaru by raději neslyšela. V pozadí těchto postojů je instinktivní nedůvěra sociálních demokratů vůči Washingtonu a demokratů občanských vůči Bruselu. Argumenty jsou pochopitelné jako výsledek ideologických instinktů, neobstojí před racionálním přezkoumáním.
Pokud nepřátelské rakety představují pro Západ skutečnou budoucí hrozbu, pak je samozřejmě lepší vytvořit obranný systém než se spoléhat na to, že Česko bude při případném útoku na své spojence možná vynecháno. Součásti tohoto systému jsou potom z logiky věci chráněny více než cokoliv jiného, neboť na jejich fungování závisí osud ostatních. Lze proto předpokládat, že základna bude ve větším bezpečí než většina jiných částí světa.
Podobně pochybná je námitka, že ústavní smlouva nás obírá o suverenitu a vytváří zárodek evropského superstátu. Mimo nafouklé rétoriky nepřináší ústavní smlouva žádné převratné změny, konsoliduje dosažené a zlepšuje fungování EU. Federalisté jsou tímto dokumentem oprávněně zklamáni. Co se naší suverenity týče, tak tu můžeme uplatnit právě skrze akceschopnou EU jako její aktivní členové. Bez fungující EU jsme pouze malým, periferním a polorozvinutým státečkem, kterého si sotva kdo všimne.
To neznamená, že oba projekty nemají žádné chyby či problematická místa. Je možné se ptát, zda raketový útok z Blízkého či Dálného východu představuje tak reálnou hrozbu blízké či střední budoucnosti, aby se na obranu před ní vynakládaly desítky či stovky miliard dolarů. Pokud ano, pak tato obrana musí zahrnovat všechny státy NATO a nikoliv pouze USA. Podobně: Měla by EU svému základnímu dokumentu říkat ústava? Měla by zřizovat funkci předsedy Evropské rady, dále oslabovat hlasovací váhu menších států, do tohoto dokumentu zahrnovat sociální práva, která jsou dobře ošetřena v národních ústavách?
Jak tedy dospět ke konsensuálnímu základu, o nějž by bylo možné opřít českou zahraniční politiku? Velkou dohodou mezi pravicí a levicí, v níž by levice souhlasila s americkou základnou a pravice s konstruktivním přístupem k evropské ústavní smlouvě. Každá ze stran by tím musela částečně potlačit své ideologické instinkty. Výsledkem by však byl stabilní a široký kompromis.
Shodněte se, konečně
Současná politická situace poskytuje příležitost pro velkou dohodu. Zaprvé po měsících sice máme funkční vládu, její většina v parlamentu je však problematická a k zásadním krokům bude třeba dohod s demokratickou opozicí. Zadruhé koaliční partneři ODS nesdílejí její nedůvěru k Bruselu. A konečně současný ministr zahraničí stojí do velké míry mimo pravo-levé dělení, což mu umožňuje hrát roli čestného zprostředkovatele.
Samozřejmě že politika může jít i jinou cestou. Každá strana může i nadále podkopávat to, co úzce a ideologicky vnímá jako projekt toho druhého. Čeští diplomaté mohou i nadále před svými zahraničními partnery bezradně rozhazovat rukama či hrát mrtvého brouka. Ale není to škoda?
Autor je ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů
