Martin Cáp: Velká pardubická bitva o koně a o Taxis

Koně a jezdci se blížili ke čtvrté překážce dostihu, když najednou přeplněné tribuny zahučely. Přímo před kopyty přeběhlo několik lidí, cválající koně zpomalili. O několik okamžiků později se odehrál hromadný pád na Taxisu.

Na nejobávanější překážce Velké pardubické spadl francouzský valach Hartiche a přes něj domácí hrdina Železník, pro kterého to znamenalo konec kariéry. Tyto scény z roku 1992 vstoupily nejen do dějin Velké pardubické, ale také šířeji do povědomí české společnosti jako boj o Taxis.

Vyvrcholila jimi dlouhá konfrontace dostihových pořadatelů a radikálních ochránců zvířat o zřejmě neslavnější překážku na evropském kontinentu. 

Čtrnáct let poté, co byl kurz Velké pardubické včetně Taxisu upraven, už před vchodem na závodiště netáboří skupiny mladých demonstrantů s transparenty pranýřujícími koňská jatka. Odlesk raných 90. let ale v pohledu české společnosti na slavný dostih přetrvává.

Přestože pro velkou část veřejnosti zůstává Velká pardubická jediným dnem v roce, kdy téměř každého zajímají dostihy a koně jako Registana alespoň na chvíli stoupají na úroveň Tomáše Rosického, stále se objevují i četné kritické hlasy. "Dostih navrhuji přejmenovat na Velká pardubická konina, neboť takový je můj celkový názor na závody zvířat pro pobavení lidí," napsal mi minulý týden blogger serveru iHNed.cz. 

Extravagantní šlechta

Zatímco Velká pardubická se za více než 130 let své existence upravovala jen částečně a postupně, její vnímání společností se několikrát proměnilo od základu. 

Zakladateli dostihu byli ve druhé polovině 19. století progresivní rakouští šlechtici, kteří toužili sportovně pokořit vídeňské centrum a založit dostih, který otřese do té doby respektovanými zvyklostmi a pravidly.

Plán prince Emila Fürstenberga a Maxmiliana Ugarteho byl poměrně jednoduchý: vytyčit poblíž lesíka Cvrčkova u Pardubic překážkový kurz, který jednou provždy smete ze stolu otázku, který kůň a jezdec jsou nejlepší. A mít dostih takové prestiže a jména, že při jeho vyslovení polije studený pot i stoické Brity a arogantní říšské Němce.

Ugarte s Fürstenbergem si vzali na pomoc extravagantního Oktaviána Kinského, který měl jako jeden z mála příslušníků české šlechty zkušenosti z dostihových i honebních klání a radil zejména při určování podoby jednotlivých skoků.

Generace otců zakladatelů z 19. století byla tvrdá k sobě i ke svým koním. Příběhy rané éry Velké pardubické se soustředily kolem samotných sportsmenů modré krve, kteří často své koně nejen vlastnili, nýbrž také jezdili.

Příkladem typicky všestranného jezdce byl uherský magnát Nicolo Esterházy, přezdívaný Sport-Niki. Ten při kterémsi překážkovém dostihu v německém Baden Badenu sedlal favorita, vítěze Velké národní The Lamb, a proti němu nastoupil kůň z jeho vlastní stáje v sedle s hrabětem Zdenkem Kinským. Když se Kinský v dostihu odpoutal od zbytku soupeřů, Esterházy na něj zakřičel: "Zdenko, hraješ si s mou ctí!", obdržel však odpověď: "I já mám svou čest." Kinský vyhrál těsně před Esterházym. Po dostihu se však zjistilo, že The Lamb dokončil se zlomenou nohou. 

Bez ohledu na koně

V duchu vznešených idejí a patosu zakladatelů Velké pardubické se nesla i její nejtěžší překážka. Velký a hluboký příkop ohraničený živým plotem vyvolával od začátku živou polemiku. Zatímco mladší nadšenci navrhovali vypuštění překážky z kursu, starší generace vedená princem Egonem Thurn-Taxisem prosadila její zachování. 

Dodnes se traduje Thurn-Taxisův výrok: "Pánové, já tento skok už nikdy překonávat nebudu, a jak se tak dívám kolem sebe, tak vy také ne. Nevidím tedy důvod, proč bychom jej měli rušit a někomu něco ulehčovat," řekl Taxis a skok byl později pojmenován na jeho počest.

O tom, proč byl Taxis vždy považován za nejnebezpečnější překážku, svědčí nejlépe jeho dřívější profil a rozměry. Jednalo se o pětimetrový příkop o hloubce dvou metrů, vpředu ohraničený 150 centimetrů vysokým přírodním plotem. Přeskok s patřičným odskokem vyžadoval od koně a jezdce téměř osmimetrový skok a úspěšný kůň musel přenést váhu při doskoku na všechny čtyři nohy, jinak často po doskoku docházelo k pádu.

Mnoho se napsalo také o tom, že kůň při najíždění na překážku netuší nic o příkopu za živým plotem a že v případě dopadu do příkopu se jen těžko může z té závratné hloubky vyhrabat.

Správné najetí na Taxis zůstává klíčové dodnes, třebaže hloubka i délka Taxisu byly sníženy a ostrá odskoková hrana zmírněna. Dnes už Taxis podle řady jezdců a expertů není nejtěžším skokem Velké pardubické, ale jeho pověst úspěšně přežívá. 

Rituál

Najíždění na Taxis se totiž stalo rituálem, který česká společnost sleduje se zatajeným dechem. Dostih je pro laika zúžen na hrstku sugestivních detailů: dvě desítky koní, jeden skok a spousta pádů. Kdo tady udělal chybu? Kdo se zranil? Zahynul nějaký kůň? Otázky vytržené z kontextu Velké pardubické dodnes každý rok plní titulní strany a starají se o palcové titulky. 

Náročnost až nebezpečnost dostihu přitom v socialistickém Československu dlouhá léta platila za národní chloubu. "Velká pardubická - nejtěžší dostih světa" bylo patrně první úspěšné marketingové heslo své doby.

Čechoslováci si v tomto směru připouštěli jen jedinou konkurenci, a to Velkou národní v britském Aintree u Liverpoolu. Tu domorodci překřtili na Velkou liverpoolskou a vyslali několik českých koní, aby se poměřili s Angličany a otázku nejtěžšího dostihu definitivně rozřešili.

Do cíle se z nich ovšem dostal jen Valencio v roce 1987 a Češi se raději spokojili s nálepkou nejtěžšího dostihu na kontinentu. Velká Británie je jak známo ostrov. 

Zasáhli Sověti 

Vztah socialistického Československa k jeho Velké pardubické byl dlouhá léta obtížný. Po vítězném únoru dokonce hrozilo dostihu zrušení, neboť čeští komunisté v pardubickém spektáklu cítili náznak starých pořádků a poslední kapkou v tomto směru bylo vítězství "kulaka" Ferdinanda Palyzy s valachem Junákem v roce 1953. 

Záchrana však přišla o rok později - proti plánům KSČ se postavil generál Leninovy kavalerie S.M. Buďonnyj. Na jeho naléhání se pro Velkou pardubickou vymyslela škatulka mezinárodního mítinku socialistických států a do Pardubic se od roku 1955 sjížděli koně a jezdci ze "spřátelených" zemí. Velká pardubická se stala doménou Sovětů.

Když po sedmi letech narušil v roce 1963 jejich nadvládu mladý jezdec František Vítek s Koranem, podařil se mu kousek podobného kalibru, jako když hokejisté porazili SSSR na mistrovství světa. Však se podle dochovaných svědectví oslavovalo tak mohutně, že v roce 1968 se Velká pardubická raději nekonala. 

Záchrana

Nejslavnější český dostih v sobě dlouhá léta ukrýval zvláštní rozpor. Přestože jeho "syrová" verze z druhé poloviny 20. století byla pro koně skutečně nebezpečná a z pohledu dnešního sportovního diváka by už neobstála, zároveň nastartovala renesanci jezdectví a chovu koní vůbec. 

Příběhy hrdinů jako trojnásobní vítězové Korok a Václav Chaloupka či Sagar s Pavlem Liebichem nadchly pro koně nové generace příznivců po depresivní éře kolektivizace a nezadržitelně postupující motorizace zemědělství.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let pak přišla éra Josefa Váni, který nejprve vyhrál čtyřikrát v sedle Železníka a následně se prosadil jako nejúspěšnější tuzemský trenér a jediný pětinásobný vítěz dostihu. Pětapadesátiletý Váňa je dodnes jedinou hvězdou svého sportu, která je pravidelně zvána do televizních talkshow a zábavných pořadů. Pro Velkou pardubickou jeho jméno představuje podobnou značku jako Taxis. 

Byl to právě Váňa, který se po incidentu s militantními ochránci zvířat v roce 1992 cítil být obětí. Nepodařený nájezd na Taxis překazil Železníkovi páté vítězství ve Velké pardubické a Váňa si nebral servítky. "Kvůli těm blbcům jsem musel brát zpět, ohrozili naše životy. Takhle se přece nedemonstruje láska ke zvířatům," prohlásil v tehdejším tisku.

Na začátku 90. let měla Velká pardubická a s ní i Taxis blízko ke svému zániku. V roce 1993 odstoupila z pozice titulárního sponzora společnost Martell, a když v roce 1993 doběhl do cíle jediný kůň, Velká pardubická se ocitla nad propastí.

V té chvíli vstoupilo do hry město Pardubice a nově zformovaný Dostihový spolek, který navzdory protestům části veřejnosti přistupuje k úpravě překážek. Taxis, vodní příkopy a několik dalších charakteristických skoků mění své rozměry a od té doby se datuje nová éra dostihu. Je více sportovní a mezinárodní, méně provinční. V zahraničí se definitivně zbavil někdejší nálepky barbarské podívané za ostnatými dráty a naopak každoročně láká do Česka tisíce turistů ze západní Evropy.

Paradoxně i v této formě dostih doma stále platí za levný terč. Navzdory pravidelným veterinárním prohlídkám koní, výrazně profesionálnějšímu zázemí stájí a většímu přehledu žokejů a trenérů.

Velká pardubická, dávný rozmar avantgardních šlechticů a později chlouba údajné odolnosti socialistického sportu, i nadále bojuje se svou dávnou pověstí. Má stále svůj Taxis, své přátele i odpůrce.