Tomáš Němeček: Copak tady jde o Kunderu?

Nedostane v Paříži mrtvici? Měl dost šancí se vyjádřit? Proč to tenkrát udělal? Mění to zpětně naše čtení jeho knih?

V týdeníku Respekt vyšlo na světlo 58 let staré udání, jímž pozdější spisovatel Milan Kundera dostal svého vrstevníka do vězení a málem na šibenici. A kolem Kundery se také točí všechna debata: Co asi prožívá mlčenlivý mistr.

Není to jedno? Tady jde přece především o životy těch druhých.

Cesta, známost, náhoda

Žurnalistika v internetové době vede ke zplacatění zpráv. I z této se může stát jen čárka v kolonce: aha, takže Nohavica špicloval Kryla, Ota Filip prozradil kamaráda prchajícího na Západ, teď tedy Kundera, tak honem, kdo je tam další?

Ale stačí si přečíst původní článek Adama Hradilka a Petra Třešňáka. Je vystavěný jinak. S pomalostí a citem pro detail evokuje 50. léta a osudy hlavních postav: mladého agenta československého exilu Miroslava Dvořáčka (vyslaného legendárním generálem Moravcem) a jeho známé z dětství Ivy Militké, k níž při své pražské misi přišel přespat na koleje.

Kdyby to byl román, pak by začínal velmi kunderovsky. Je v něm motiv cesty, staré známosti a nešťastné náhody, která zvrtne příběh. Udá je mladý (ex)komunista, který se o agentovi doslechl od chlapce, s nímž Iva Militká chodila.

Na příběhu je drásající, že až donedávna se všichni mýlili v tom, kdo byl udavač. Miroslav Dvořáček, který si odseděl 14 let v kriminálu a pak uranových dolech lágru Vojna, podezíral Ivu Militkou. Její rodiče zase jejího chlapce a pozdějšího manžela.

Není se co divit, že všichni z tohoto trojúhelníku mluvili o minulosti neradi. Každý mohl mít pocit, že selhal. A nebýt otevření archivu, s tím pocitem by i zemřeli.

Nositelé cizí viny

Ve skutečnosti z příběhu nevycházejí vůbec špatně. Dvořáček nejméně měsíc (a možná pořád, to z dokumentů není jasné) odolával surovým výslechům. Iva Militká neudělala nic horšího, než že naivně věřila okolí. Její manžel, který se podřekl Kunderovi, z líčení autorů vychází jako muž s jistým pojetím cti - vzal jeho vinu na sebe.

Vojtěch Ripka z Ústavu pro studium totalitních režimů varuje před rychlými soudy: "Stále není možné zcela bez pochyb říci, že pan Kundera udával iniciativně a dobrovolně." Nicméně autoři doplňují k udání i přesvědčivý motiv: Kundera měl zrovna kádrový škraloup. V korespondenci s přítelem si vyměňovali posměšné protirežimní poznámky - a oba byli za to vyloučeni ze strany (Kundera se však udržel na fakultě).

Odpovídá to chladným modelům jednání z jeho románů. Co by udělal "hédonista chycený do pasti extrémně zpolitizovaného světa"? Takovou antilyrickou úlitbu režimu (právě jednu, ne víc), kterou si může před sebou racionalizovat - západní agenti se přece musejí hlásit... A zapadá do toho i obsedantní úsilí, s nímž Kundera maže 50. léta ze svého života i díla.

Valčík na rozloučenou

Kundera teď promluvil do ČTK: vše popřel jako "lež" a "atentát na autora". Ano, narušilo to poněkud obraz muže, který byl zralý už na škole a díky skepsi a ironii nepodléhal dobovému třeštění. A vůbec, všechno přece odčinil v 60. letech, kdy jeho generace napravila historii, teď už měl komunikovat jen s Flaubertem, Goethem a věčností.

Ale v příběhu na Kunderovi zas tolik nezáleží. Má v něm roli náhodného hybatele, který vystaví hrdiny mezní situaci; asi jako pilulka ve Valčíku na rozloučenou. Podstatné je, že konec je antikunderovský, až sentimentálně dobrý: ti staří lidé se dozvěděli včas pravdu. (A mimochodem, autoři si zaslouží novinářskou cenu.)

Jestli to Kundera bude popírat nebo psát vysvětlující eseje, je jeho věc. Ani po něm není třeba žádat to nepřeložitelné české slovo "lítost". Skončil semletý do mediálního hamburgeru, kterým tolik pohrdal. To přece stačí.

tomas.nemecek@economia.cz

• Diskuse
• Celkem 29 příspěvků