Češkou v zahraničí dva měsíce před "Dnem E"

Téměř tři čtvrtiny Čechů nezajímá otázka českého předsednictví, jak vyplývá z nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (více zde). Rozhodně to není důvod k radosti. Zatímco v české kotlině probíhají debaty o šestiměsíčním maratónu převážně mezi politiky, odborníky a námi "zasvěcenými" studenty, kteří se v budoucnu chtějí stát jedním z výše jmenovaných, v zahraničí novináři již nyní komentují blížící se datum 1. leden 2009. Nutno říci, že ne právě s nadšením. Podle některých by Francie měla své předsednictví prodloužit, podle jiných se má Česko prohodit se Švédskem, opět se otevřeně hovoří o nedostatcích rotačního systému, čímž se na povrch vytahuje i neúspěšná ratifikace Lisabonské smlouvy, která navrhuje úřad "prezidenta EU". Jelikož již od dubna trávím čas převážně v zahraničí, nejprve pět měsíců v Německu, v současnosti se mým přechodným domovem stalo Rakousko, odpovídám stále častěji na otázky místních týkající se našeho evropského půlroku.

Položíme-li na stůl fakta, důvodů k optimismu není příliš. Jsme malá země, nováček v EU, v současné době s nestabilní vnitropolitickou situací. EU se nachází v krizi po finančních eskapádách, budoucnost Lisabonské smlouvy je obrovským otazníkem a otěže předsednictví drží nyní Francie, přesněji řečeno její ambiciózní prezident Nicolas Sarkozy. Země galského kohouta má s předsednictvím již mnohonásobné zkušenosti, svojí velikostí patří k nejsilnějším hlasům v Evropě, spolu s Německem tvoří "motor integrace" a prezidentský systém ji předurčuje k vytváření silných osobností s vizemi přesahující francouzské hranice. Není se čemu divit, že Evropa se obává, co po posledním dnu roku 2008 nastane. Francouzi samotní vytvořili gumovou obdobu svého prezidenta, která našeho premiéra nazývá Rumunem, ujišťuje, že předsednictví nám nepředá a široce hovoří o svých kvalitách, jež jej předurčují stát nadále v čele EU.

Snažím se tuto negativní reklamu v zahraničí vyvracet, ale s danými fakty lze jen těžce pohnout. Co tedy dělat? Dle mého názoru je potřeba především nevzdávat se předem. Zainteresované osoby, bez jejichž práce by veškerá administrativa týkající se Bruselu zkolabovala, se v hledáčku českých médií příliš neobjevují. Těžko se proto divit, že třetina Čechů není schopná posoudit, zda jsme na předsednictví připraveni či nikoliv (opět viz CVVM). Nedělejme si proto iluze, že zahraniční novináři naši přípravu sledují pozorněji. Velmi snadno se mluví o tom, jak bychom situaci nezvládli, kdyby finanční krize vypukla až v lednu, kdyby se během našeho předsednictví přiostřila situace na Kavkaze, kdyby... pokračovat lze do nekonečna. Politika je uměním možného a nemyslím si, že v případě nenadálé krize strčíme coby předsedající země hlavu do písku a počkáme, co ti "velcí" za nás udělají.

Nikdo netvrdí, že oněch šest měsíců bude snadných. Je to však naše první předsednictví, nemusíme si jej "užít", stačí jej "přežít". S čistým štítem. Ukázat Evropě, že její mínění o Česku coby "té euroskeptické země, co se jen veze" je mylné. Naše země si potřebuje zvednout politické sebevědomí, a to ani čeští sportovci ani dobře vymyšlená reklama na naše pivo nezvládne. Našim cílem není Evropu opít, ale ukázat, že i když je hodně důvodů k tomu sáhnout po alkoholu, dokážeme zůstat střízliví.

Veronika Vaňková

studentka 5. ročníku KPES, v současné době na odborné praxi v Rakousku

Autoři: Katedra politologie UP