Náš záložní balíček

Ministři chystají balíček na oživení ekonomiky, jeho obsah i načasování jsou však tajné, protože to je balíček záložní: možná ho vůbec nebudeme potřebovat, protože naše ekonomika je prý zatím docela v pořádku (máme tu tedy další paradox českého přístupu k finanční krizi. Zatímco jinde se záchranné balíčky a stimulační injekce oznamují halasně a okázale, v Česku se plánuje opatrně a v skrytu).

Jak je na tom naše hospodářství v tuto chvíli, resp. ve skutečnosti, nevíme, statistické údaje se dozvídáme se zpožděním. O lecčem ale svědčí ohlášené odstávky výroby v automobilkách (Škoda, Tatra, Avia) i rušení výrob a masové propouštění v některých příhraničních montovnách, které zásobují automobilový průmysl.

Pokud růst v České republice poklesne pod dvě procenta (jak predikuje MMF) nebo se dokonce přiblížíme někam k nule (jak odhadl ekonom Jan Švejnar - více ZDE), dostaneme se do poněkud paradoxní situace. Vláda sestavila rozpočet založený na odhadu ekonomického růstu v příštím roce ve výši 4,8 procenta. Bude-li růst o tři procenta nižší, znamená to desítky miliard korun rozpočtových škrtů (cca 70 miliard korun), bude-li se růst blížit nule, škrty budou muset být ještě mnohem razantnější. Takže vláda na jedné straně bude škrtat v rozpočtu (tím omezí poptávku) a na druhé straně přijde se stimulačním balíčkem (tím poptávku zase oživí)?

Pak se tedy zdá, že není co připravovat. Nejlepší stimulační balíček bude vlastně přechodná tolerance většího rozpočtového schodku. Tedy v mezích toho, co nám předepisují, resp. umožňují mezinárodní smlouvy: maastrichtská kriteria tolerují přechodné zvýšení schodku v mimořádných situacích.
…

Včerejší ekonomický sešit MfDnes upozornil na další protisměrný pohyb. Zatímco ČNB snížila úrokové sazby, banky až na výjimky zdražují hypotéky, úvěry a zpřísňují úvěrování.

Zde se opět rýsuje podobnost mezi tím, co se děje ve světě a u nás, rozdíl je jen v míře. To, co se u nás zatím jeví jako vystopovatelný fenomén, má v západní Evropě či USA poměrně dramatické či hrozivé proporce. Centrální banky snižují úroky, vlády a centrální banky garantují co garantovat jde i nejde, na ekonomiku se „sypou peníze z helikoptéry“. Jenže banky pořád sedí na penězích, hromadí „cash“ a tvrdě omezují úvěrování.

Co s tím? Stále více ekonomů a autorů ve světě navrhuje, že pokud nezabírají dobrovolné stimuly, bude třeba přistoupit k restrikci. Banky, které inkasují státní pomoc či garance, prostě dostanou předepsány úvěrové rámce a budou muset dodržovat limity úvěrování „reálné ekonomiky“. Když to nebudou plnit, budou jejich zdroje podléhat trestné dani. A když nebude fungovat ani to, přijde prostě přechodné znárodnění.

K tomu snad lze jen doplnit, že lidé, kteří toto navrhují, nepatří k levé části spektra. Naopak: pokud bychom do toho opravdu chtěli mísit ideologii, je to přístup spíše pravicově zásadový: pokud chce někdo peníze daňových poplatníků, musí za to také něco dodat (anglicky „he has to deliver“). Kdo státní pomoc nechce, ať si dělá co se mu zlíbí.