Diana Krall - intimní i pro zástupy

Koho fascinuje pohyb v kruzích, ten si nad dvanáctým albem Diany Krall nazvaným Quiet Nights zamne ruce. Enormně úspěšná kanadská jazzová pianistka a především vokalistka se totiž znovu setkala s Clausem Ogermanem, mistrem instrumentace smyčcového orchestru - poprvé to bylo roku 2001 na desce Look Of Love. A ten si zopakoval práci s křehkými songy Brazilce Carlose Antonia Jobima, s nímž se setkával už skoro před půl stoletím a v sedmašedesátém aranžoval úžasnou Sinatrovu a Jobimovu desku samb, bossanov a balad.

Krall se navíc opřela o svůj stálý tým, tedy producenta Tommyho LiPumu, mistra zvuku Alla Schmitta i hudebníky (Jeff Hamilton - bicí, John Clayton - kontrabas, Anthony Wilson - kytara), se kterými má po letech soustředěné činnosti dokonale sjednocený dech i výdech, šum krve a tep ve spáncích.

Hlas zakouřený a sexy

Dnes čtyřiačtyřicetiletá Krall, držitelka několika Grammy, věhlasem i prodejem alb daleko přesahující hranice jazzového světa, je určitě neobvyklým zjevem. Ze zanícené mainstreamové klavíristky se postupem času proměnila v mladou ženu zpívající muzikantsky suverénně a lehce zakouřeným sexy hlasem s plným zaujetím významem a nuancemi textů o okouzlení, touze, zklamání, smutku, věrnosti i zradě, o osamělosti, ale i plné tělesnosti, o pobláznění láskou.

Umění mixující hudebnost s literárností svého druhu nasávala kdysi od Sinatry, Nat King Colea, Peggy Lee nebo Tonnyho Bennetta a zamilovala se do toho, čemu se říká "Great American Songbook". Tedy značné sumy písní pocházejících ze zlaté éry broadwayského hudebního divadla i z volné tvorby jejích stěžejních autorů. Z období, ve kterém se nejobdařenější skladatelé výrazných melodií střetávali s básnivými, vtipnými autory textů, bratry Gershwinovými počínaje. Prazdroj "písniček pro všední den", které zůstávají nevšední, objevné a se kterými se dá stále dokola cosi jiného činit. Jako v divadle se Shakespearem nebo Moliérem.

Do tohoto portfolia dnes patří také tvůrci rockové a popové scény (což ví i Krall, která už dřív nazpívala písně od Joni Mitchell a Toma Waitse), stejně jako autoři neameričtí. Například několik brazilských, na čele právě s Jobimem, který je na Quiet Nights zastoupen třikrát (včetně titulní balady). Jestliže připočteme, že Ogerman je na brazilskou muziku expert a že základní sestavu doplňuje perkusionista Paulinho DeCosta nelze se divit, pokud některé referáty označují album jako zasvěcené bossanově.

Což pravda je i není. Například proto, že většinu repertoáru tvoří písně severoamerických autorů. Byť je Krall i Ogerman povětšinou balí do lehoučkého šifónu brazilské provenience. Smyčce jemně kloužou, rytmika jen tak štěrchá a Diana velmi intimním způsobem pološeptá svá vyznání a sny. Al Schmitt sejmul její hlas jedinečně, z reproduktorů prakticky vstupuje do místnosti. A pianová či kytarová sóla zní rovněž velmi komorně a jsou tak ostatně i pojata.

Blyštící se hollywoodské výšiny

Po už zmíněném albu Look Of Love a jemu předcházejícím When I Look In Your Eyes je Quiet Nights už třetím zpěvaččiným výletem do takřka hollywoodských výšin. I tentokrát profesionálně brilantním a pokud jde o hlavní protagonistku, pak patrně ještě zralejším. Vše tu drží pohromadě, nic nevyčnívá, nic neschází a Krall se prezentuje v dokonalém nasvětlení. Že je to jazz jen tak trochu, bude zřejmě vadit jen těm, kterým se stýská po Dianě z jejích prvních dravějších desek, anebo kdo doufali, že bude dál zkoušet sama psát, jak tomu bylo pod vlivem dnes už manžela Elvise Costella na albu The Girl In The Other Room (2004). Jenomže nahrávací společnost i zástupy ctitelů po ní chtějí právě muziku a la Quiet Nights. Uhlazenou, dokonalou, důvěrnou, blyštící se. Nic proti tomu. Krall ji ovládá až vznešeně.

Diana Krall: Quiet Nights. Verve / Universal Music Company, 2009.