Viklický: Janáček jazzu mi začali říkat v Timesech. A už mi to zůstalo

Jeho jméno je svébytná značka, poslouchala ho britská královská rodina v divadle v Norwichi i fandové jazzu v amerických klubech. Emil Viklický nejednou vystupoval po boku velkých světových muzikantů, například Wyntona Marsalise.

"Naučil jsem se něco, co u nás moc často nevidíte ani dnes, že totiž když člověk chce něčeho dosáhnout, tak do toho musíte investovat spoustu energie. To, co dnes hlásá Jiří Paroubek – obereme bohaté –, to je návrat k pasivitě sedmdesátých let. Jeho naivní voliči, kteří sedí před televizí a očekávají všechny slíbené dávky, se dočkají jedině státního bankrotu," soudí Viklický.

Ve zmiňované polovině sedmdesátých let hrál v souboru Jazz Sanatorium Luďka Hulana a v SH Quintetu Karla Velebného. Jako třicetiletý, to se psal rok 1978, vydal svoji první sólovou desku, V Holomóci městě.

Tenkrát poprvé zasnoubil jazz s moravským folklorem. Tentýž rok ho to ale odválo od kořenů zpátky k jazzu, hlavně elektrickému. Odjel totiž na stipendium na Berklee College v Bostonu.

"Měl jsem štěstí, že pro estébáky jsem byl neznámý absolvent olomoucké matematiky, vůbec jsem je nezajímal," komentuje okolnosti své cesty do Mekky mladého jazzu v tak "blbé" době.

Americká zkušenost mu pomáhá dodnes, nejen proto, že v Berklee jen hrál a hrál. "Když píšu třeba operu, tak ji za půl roku udělám, ale to je dvanáct hodin denně. Na televizi zapomenu, vypnu telefon, a pracuju. Bez disciplíny to nejde," prozrazuje.

A ani bez soustředění, takže například s hudbou v restauracích má vážné problémy. "Protože ji pořád vnímám. I teď to v rádiu analyzuju, a říkám si: Ježišmarja, zase příšernej synťák! Ale dovedu hodně rychle vytrhnout jeden drátek z reprobedny, a je pokoj."

Od mládí miluje skladatele Leoše Janáčka a podobně jako on našel inspiraci v lidové písni. Kolem padesátky se Viklický pustil do opery.

"Měl jsem pocit, že po těch kraťoučkých skladbách plných improvizace bych konečně měl udělat něco pořádného," vysvětluje. "Ale bál jsem se, jestli to dokážu." Osmělil se a napsal celkem tři.

Jeho nejnovější CD Sinfonietta s podtitulem Janáček jazzu mu vydala japonská firma Venus Records, produkoval ji Američan Todd Barkan. "Janáček by se asi divil. Přišil mi to kritik londýnských Timesů Chris Parker. Po něm to použili další, a už mi to zůstalo," uzavírá Viklický.

Obsáhlý rozhovor se slavným pianistou přináší páteční Víkend HN