Farma v jeskyni našla podstatu divadla v afro-brazilském rytmu

Farma v jeskyni, naše exportní značka, miláček místních i zahraničních porot jakož i grantových komisí, uvedl premiéru dlouho očekávané nové inscenace. Odehrála se v syrovém Prostoru Preslova 9 na Smíchově, který divoké expresi Farmy sluší.

Viliam Dočolomanský, zakladatel souboru a režisér, dal novému dílu lakonický název Divadlo. Dočolomanského zkoumavý intelekt se odedávna vyznačuje neodbytným tázáním po pravé podstatě divadelnosti. A první odpověď, kterou si novým představením dává, zní: Rytmus.

Ten je výjimečně sofistikovaný. Příprava představení zahrnula studium afro-brazilské taneční tradice přímo v Brazilii. A teď - smečka histriónů, tanečníků a hudebníků vtrhává  na scénu; vypadají, že jsou ochotni se v kterémkoli okamžiku servat,  stále ve vibrujícím střehu.

Ženy ječí (to už ale začíná být u Farmy klišé). Boty se těžce přitloukají k podlaze, nohy jsou široce rozevřené, vnímáme nahá stehna, lýtkové svaly. Překvapivé dupové a krokové variace v zběsilém rytmu, podpořené živými perkusemi vyvolávají extatickou, dionýskou atmosféru a na otázku po podstatě divadle odpovídají přesvědčivě.

Další - vyhýbavější - odpovědí je: Příběh. Vpravdě můžeme mluvit spíše o Postavách; stačí to. Hlavními postavami inscenace jsou Capitão a jeho Vůl. Do mužské role Capitãa je fantasticky obsazená Anna Kršiaková.

Její chodidla (Farma mimochodem přešla na profesionální taneční obuv) jsou v setrvalém tanečním neklidu a jsou stejně výmluvná jako její jarmareční angličtina či spíše umělá řeč, na níž jsou nejdůležitější její hudební kvality.

Přesvědčivě ztvárňuje mužský pohyb, aniž upadá do šarže. Její tělo nám klade ustavičné otázky, znepokojuje; je klaunem a zároveň  záhadou pod svým mužským knírkem. Fantastický je Jun Wan Kim v roli Vola, krásný i s vyplazeným jazykem,  pohotové tělo ležérní i v extázi.

Jun Wan Kim kongeniálně naplňuje Dočolomanského styl rytmického myšlení, zaskakuje pohybovými synkopami v metrických zlomcích. To můžeme vztáhnout ovšem na celý kolektiv, neboť v něm tkví hlavní síla exprese Farmy. Také v tom, že svá díla ustavičně precizují, k čemuž se i zde  příležitost najde v pasážích před – znovu efektním – závěrem.

Co však doopravdy vyděsilo: Dívka, uvádějící večer, se pochlubila, že se syrový prostor Preslovky začne brzy přebudovávat na „významné centrum evropské úrovně“. Vyvstávají tak obavy, že Farma místo tvůrčí práce bude marnit čas budovatelsky na baráku. Běda národu, který raději staví grunty než tančí!