Zpracování Janáčkovy opery Káťa Kabanová je provokativní a nezaměnitelné

Dlouho očekávaná, na samém konci sezony uvedená inscenace Janáčkovy Káti Kabanové je v pražském Národním divadle díky režiséru Robertu Wilsonovi událostí. Událost je to ale poněkud kontroverzní.

Američan už v Praze před osmi lety nastudoval Janáčkovu operu Osud. Wilsonovy práce se podobají jedna druhé - jeho vizuální styl je nezaměnitelný, vyhraněný, neopakovatelný a působivý a asi i nekritizovatelný. Zvláště nyní však ve spojení s dramatem podle Ostrovského Bouře vzbuzuje svou stylizovanou strnulostí příliš mnoho otazníků.

Wilson světelným a pohybovým designem vytváří vlastní svět, jemuž nelze upřít sugestivnost, vyžaduje však od diváka, aby se rozhodl - buď jeho pravidla hry přijme, nebo je musí odmítnout. Na scéně i v uchopení příběhu převažuje černá a bílá s minimem mezistupňů.

Tvorba ve čtvrtém rozměru

"Nikdy jsem nestudoval hudbu, tanec ani divadlo, ale architekturu," přiznává osmašedesátiletý režisér, po léta skutečný guru, obklopený asistenty a vymýšlející své projekty v podstatě až na místě, ve výjimečně nastavených pracovních podmínkách a se stejně nadstandardními požadavky.

Tvoří zřejmě spíše intuitivně, péčí spolupracovníků je ovšem obestřen obrazem až mysteriózní vznešenosti. "Beru režii jako výzvu, zda na scéně dokážu vytvořit něco, co mi umožní lépe slyšet hudbu. Ano, to, co dělám, je formalismus. Výsledek vypadá možná jednoduše, ale je to komplexní věc," říká o svém konkrétním řešení jevištního prostoru.

Soustřeďuje se na ticho jako předpoklad naslouchání. V nadsázce v té souvislosti hovoří o čtvrtém rozměru.

Wilson pracuje zejména se světlem. Jeho koncept realizuje i v Praze světelný designér A. J. Weissbard, osoba v inscenačních týmech čím dál důležitější.

Režisér podle svých slov dává publiku čas přemýšlet nad otázkami, které klade, a umožňuje mu podílet se na pomyslném prostoru inscenace. Práci si ovšem v jednom usnadňuje - neřeší otázku operního herectví. Zpěváky, bíle nalíčené v duchu orientálního divadla, posunuje po jevišti jako šachové figurky a předepisuje jim abstraktní strojová gesta, která vědomě neilustrují ani hudbu, ani děj.

V případě Janáčkova Osudu mohly jít výhrady stranou. Jde o operu civilní, moderní, námětově a dějově tak zvláštní, že jí výstřední scénické řešení spíš pomohlo. Káťa Kabanová se nicméně pojetí s postavami pohybujícími se jako loutky nebo figurky na orloji dost vzpírá. Některé okamžiky jsou v chladné úsečnosti dobré, jiné vizuální situace však ruší či neuspokojují.

Je král nahý?

Pečlivě nastudované scénické podobě jako kdyby se instinktivně podřídilo i hudební pojetí. Dirigent Tomáš Netopil našel s orchestrem mnoho detailů a propracoval se k lyrice, dramatičtější okamžiky však postrádaly větší kontrasty. Také Christina Vasileva, Aleš Briscein, Eva Urbanová, Jaroslav Březina, Kateřina Jalovcová i ostatní pěvci odvedli každopádně dobrou práci.

Lze vytušit, že uvedení Káti Kabanové v zemi původu jejího autora je od Wilsona trochu provokace. "Aby takto dělali divadlo i jiní? Nejsem si jistý...," připouští. Jakkoli je jeho obraz vůdčí osobnosti současného divadelnictví soustavně budován a celosvětově pevný a jakkoli režisér po léta hovoří o své práci sice obecně, zato s velkou sugescí, pohybuje se však na hraně.

Zatím nikdo nahlas neřekl v duchu známé pohádky možnou pravdu, totiž že král je ve skutečnosti nahý. Koncepce a pověst by se snadno zhroutila. Problém je v tom, že ti, kteří pravidla jeho hry přijali, mu prostě věří a nikdy by to nepřipustili.