Internet je nevyrovnaná pětadvacetiletá holka

Klíčový autor sci-fi 80. let a mluvčí žánru kyberpunk bydlí v Bělehradu, prý pravé kyberpunkové metropoli. Ve svém blogu Beyond the Beyond na webu časopisu Wired dnes zaníceně obhajuje globalizaci a nejnovější technologie jako jedinou cestu k udržitelné budoucnosti planety. Zato tištěná kniha je podle něj mrtvé médium.

Když v roce 1986 vyšla antologie Zrcadlovky, bylo jasné, že se v literatuře něco zlomilo. Do té doby rozptýlené povídky různých autorů sestavil Bruce Sterling do antologie, kterou opatřil shrnutím pravidel dosud nepojmenovaného žánru. Kyberpunk. Týpci propojení dráty se svými počítači se nořili do alternativních světů a historií. Dodnes jdou jeho knihy z ruky do ruky, zatímco on už čte i píše rovnou na internetu. Ve svém posledním blogu přitom vysvětluje, jak za sebou na virtuální síti zanechat co nejmenší nechtěnou stopu. Život bychom měli mít v rukou my, nikoliv naše technologie.

Zrovna se vrátil z procházky. Vypadá tak trochu jako Bill Gates, nenápadně, trochu nesměle, typický chlápek od počítačů. Na displeji svého digitálního fotoaparátu mi ukazoval snímky pomníku bratří Čapků na pražském náměstí Míru. "Karel Čapek byl skvělý autor a jeho bratr Josef geniální malíř. Jen dost dobře nechápu, proč na tom pomníku není ani zmínka o Karlově manželce, herečce a spisovatelce Olze Scheinpflugové," kroutil nevěřícně americký literát hlavou a pokračoval: "Pokud vím, hrála v Divadle Na Vinohradech, před kterým tento pomník stojí. A ona by si nějakou památku zasloužila, vždyť to byla veliká umělkyně!" Nepolemizoval jsem s ním, jeho vědomosti mě naprosto zaskočily. Namísto otázky jsem se tak vzmohl na pouhé konstatování:

Na cizince máte obdivuhodné znalosti české kultury.

To bude tím, že jsem vášnivý čtenář! Příkladně Kafkovu Proměnu považuji za mistrovské dílo a Václava Havla za jednoho z největších autorů dvacátého století. Tak třeba jeho divadelní hra Vyrozumění s umělým jazykem ptydepe, kterému nikdo nerozumí, je nádhernou ukázkou sci-fi. Bohužel velmi reálnou sci-fi, stačí si poslechnout projevy většiny světových politiků, abychom propadli pocitu, že k jejich pochopení je třeba nějaký překladač z tohoto podivného politického ptydepe. Nevím, na čem zrovna teď Václav Havel pracuje, ale ve Spojených státech loni vyšly jeho vzpomínky na období, kdy byl prezidentem České republiky. Neuvěřitelná kniha!

Čím vás zaujala?

Každý jiný politik na jeho místě by psal o tom, co všechno v tomto úřadu vykonal pro blaho své země, a především pak o tom, co vykonat chtěl, ale bylo mu v tom z nejrůznějších důvodů zabráněno. Oproti tomu Václav Havel do svých memoárů klidně napíše, že na Hradě nedovíraly dveře. Tomu říkám projev opravdu velkého ducha! Přečetl jsem v životě mnoho prezidentských autobiografií, ale žádná nebyla takhle vtipná a chytrá. Václav Havel je pro mě zkrátka člověkem, se kterým se lze identifikovat. Navzdory tomu, že jsem nikdy nebyl Čech, tím méně samozřejmě prezident České republiky. Ale obstaral jsem si alespoň nahrávky undergroundové skupiny Plastic People Of The Universe. Mají anglické jméno, říkal jsem si, tak bych jejich hudbu mohl pochopit. Popravdě řečeno - ani v nejmenším!

Jak si tedy podle vás stojí česká vědecko-fantastická literatura ve světovém kontextu?

Dost pochybuji, že na světě existuje jediný autor sci-fi literatury, který by neznal Karla Čapka, vždyť do celosvětového slovníku vnesl zcela zásadní výraz "robot"! Vím, že zrovna tenhle spisovatel nebyl typickým představitelem vědecko-fantastického žánru, ale třeba jeho dílo R.U.R. je skvělé. Nechci vám samozřejmě lacině pochlebovat, takže nebudu tvrdit, že česká sci-fi je v tomhle oboru absolutní špičkou. Není. Ale je na velmi vysoké úrovni. Třeba Eva Hauserová byla skvělá vědecko-fantastická autorka. Nemám právo nikoho soudit, ale podle mého je škoda, že se posléze vrhla na feminismus. Její sci-fi knihy byly velice dobré, pro mě osobně je to zakladatelka biopunku, jakési specificky české reakce na kyberpunk. A neméně dobrá autorka je i Vilma Kadlečková-Klímová. Za zmínku samozřejmě stojí i její manžel Martin Klíma, spisovatel a vydavatel sci-fi literatury. Nemám o české sci-fi scéně žádný ucelený přehled, ale na základě svých kusých informací bych řekl, že se u vás tomuhle žánru dost daří. Tomu se ovšem nelze divit, když u vás má tenhle literární žánr tak dlouhou tradici. Pro mě osobně začíná už někde u Franze Kafky a pokračuje přes Karla Čapka a Václava Havla až k zmiňované Evě Hauserové a Vilmě Kadlečkové-Klímové.

Mimochodem jak vy sám jste se dostal k psaní sci-fi?

Asi jako většina autorů tohoto žánru, tedy v dětství přes knihy Julesa Verna. To byl skvělý spisovatel, absolutní klasik v oblasti sci-fi. I když pochopitelně zdaleka všechny jeho knihy nepatří zrovna k tomu nejlepšímu, co kdy bylo napsáno. Verne byl velice plodný autor, ale jeho tvorbu je třeba přísně rozdělovat na období před a po roce 1888, kdy se stal radním města Amiens. V první etapě se snažil prosadit jako spisovatel, který se pokouší psaním vydělat peníze. Jeho tehdejší knihy jsou plné dobrodružných příběhů mladých lidí, disponujících fantastickými vynálezy daleké budoucnosti. Stačí si vybavit romány jako Robur Dobyvatel, Pět neděl v balóně, Cesta do středu Země, Dvacet tisíc mil po mořem, Na kometě nebo Patnáctiletý kapitán. Poté, co zasedl v městské radě, začal psát mnohem serióznější literaturu. V jeho knihách se najednou začali objevovat milionáři, kteří staví celá města, jsou nuceni řešit problémy infrastruktury a činit politická rozhodnutí. Až na pár výjimek jsou to vlastně dost nudné příběhy.

Skoro všechny objevy, které Jules Verne předpověděl ve svých knihách, jsou dnes běžnou součástí našich životů. Není pro tvůrce sci-fi literatury poněkud deprimující, že to, co dnes předpoví ve svých knihách jako objevy budoucnosti, se za pár let může stát známou přítomností?

Ale to je přesně to, po čem každý autor vědecko-fantastické literatury touží! Spisovatelé z oblasti sci-fi se snaží na základě svých znalostí dosavadního vývoje technického pokroku předjímat budoucnost, nikoliv si vymýšlet neexistující světy plné obskurních příšer. To je výsadou autorů žánru fantasy. My se snažíme psát o věcech, které by se jednou mohly stát realitou. Tak, jako to činil Jules Verne nebo H. G. Wells. Ale to přece neznamená, že v okamžiku, kdy se jejich vize naplnily, ztratily jejich knihy smysl - verneovky se čtou dodnes. Naplnění prognóz autorů vědecko-fantastické literatury je vlastně potvrzením jejich schopností vidět do budoucnosti. Ve sci-fi literatuře totiž existují jen dva druhy myšlenek - dobré, tedy v budoucnu realizovatelné, nebo špatné, které se nikdy nenaplní. A dobrá vědecko-fantastická literatura není o blbých nápadech.

Pravdou je, že autoři sci-fi mají při svém psaní jednu velkou výhodu, ve svých příbězích nemusí uvádět technické specifikace vybájených předmětů. Není až příliš snadné pouze na stránce knihy uvést, že jednoho dne bude prostě na světě stroj, který bude dělat určité věci?

Je to rozhodně jednodušší než takovou věc opravdu vymyslet. V tom je naše výhoda oproti vynálezcům, programátorům a inženýrům - my k svým "objevům" nemusíme přikládat technickou dokumentaci. Vezměme si jako příklad třeba film Matrix. Všichni jsme při jeho sledování přijali jako fakt, že jednou bude možné lidem nahrávat do hlavy programy, na jejichž základě budou schopní ovládat kung-fu nebo pilotovat vrtulník. A já věřím, že to jednou opravdu bude možné. Ale nejdřív bude muset nějaký velmi nadaný člověk takovýto program vymyslet. Tak to ovšem chodí od prvopočátků sci-fi literatury. Podívejte se třeba tady na ten můj digitální fotoaparát. Přístroj, který by zachycoval okolní svět bez použití klasického filmu a snímky by se následně tiskly na papír, byl popsán už před více než šedesáti lety. Tedy v době, kdy ještě ani neexistovalo slovo digitalizace. Ale jsem přesvědčen, že kdybychom se dotyčného autora zeptali, jak si takový přístroj představuje, nikdy by vám nepopsal tuhle malou plechovou krabičku. A dokonce i kdybyste mu ji ukázal, tak by vám nejspíš neuvěřil, že právě tohle je jeho zhmotněná vize.

Vy sám už jste se někdy setkal se zhmotněním nějaké své literární vize?

Už někdy před třiceti lety jsem v jedné ze svých publikací popsal skleníkový efekt. Spousta lidí už mi za tu dobu řekla, že když o skleníkovém efektu četli v mé knize, byli přesvědčeni, že jde o čistokrevnou sci-fi, a teď v něm žijí. Obyčejně se mě pak ptají, jak jsem něco takového dokázal předpovědět. Zpravidla se jen usmívám, nebylo nic lehčího než predikovat skleníkový efekt, pokud jen trochu sledujete ekologický vývoj posledních desetiletí. K něčemu takovému zákonitě muselo dojít, to bylo nad slunce jasné. Kdybych to nenapsal já, udělal by to určitě někdo jiný. Já měl jen to štěstí, že jsem byl první.

Souhlasíte s názorem, že pro předvídání budoucnosti je nutné znát co nejlépe minulost?

To je absolutně nezbytné! Historie je jediným klíčem k pochopení budoucnosti, protože budoucnost není ničím jiným než věčně se opakující minulostí. Paradoxem je, že na základě historických znalostí dokážeme poměrně přesně predikovat budoucnost, ale o naší minulosti toho mnoho říct nedovedeme. Píšeme sice knihy plné historických dat a událostí, ale taky smyšlenek, dohadů a neověřitelných názorů. Pro lepší pochopení minulosti nám chybí schopnost objasnit historickou kauzalitu. Všichni třeba víme, že v roce 1025 vzniklo Polsko, ale nikdo nedokáže přesně říct proč. Nejspíš k tomu došlo prostě proto, že k tomu dojít mohlo, politická situace byla vzniku nového státního útvaru pravděpodobně příznivě nakloněna. Ale co tuto příznivou situaci v Evropě zapříčinilo, to už uspokojivě zodpovědět nedovedeme. My dokonce ani nejsme dost dobře schopni oddělit podstatné události naší historie od naprostých trivialit. Jenomže z minulosti se máme poučit, jinak by byla zcela zbytečná. A když to nedokážeme, budeme neustále opakovat stejné chyby.

Vy sám jste se rozhodl předpovědět budoucnost na příštích padesát let ve své knize Tomorrow Now: Envisioning the Next Fifty Years (Zítřek dnes: Vize příštích padesáti let) z roku 2002. Od té doby uplynulo osm let, nakolik se zatím vaše prognózy naplňují?

Překvapuje mě, kolik lidí tu knihu dodnes čte. A pochopitelně mě to těší, protože to jen dokazuje, že se některé mé prognózy pomalu naplňují. Na druhou stranu já tuhle knihu nepsal proto, abych si dokazoval, jak dobrý jsem vizionář. Snažil jsem se jenom sám v sobě uzavřít dvacáté století, během něhož jsem se narodil, jednou provždy ho pohřbít a začít se těšit na to, co přinese nové tisíciletí, které bude s tím předcházejícím absolutně nesrovnatelné. Jsem přesvědčený, že nás v tomhle století čeká naprostá globalizace a nástup umělé inteligence, což bude mít obrovský dopad na lidský charakter. Brzy se začnou rodit úplně jiní lidé, mezi nimiž a námi bude asi taková propast jako mezi lidmi z dvacátého a desátého století. Jejich vnímání světa bude zcela odvislé od počítačů a jejich životním prostorem bude internet. Tak to alespoň vidím já.

Jaký je váš názor na internet?

Bohužel má podobné vlastnosti jako oheň nebo voda, je to skvělý sluha, ale špatný pán. Málokdo tušil, v jak divokou věc se tato komunikační síť jednou vyvine, nikdo nemohl předvídat nástup společnosti Google, která je dneska faktickým vládcem internetu. Většina z uživatelů internetu má jako svou domovskou stránku nastavený právě Google, který je navíc i v mobilech. Používáme mapy Googlu a čteme přes něj knihy, telefonujeme i posíláme e-maily. Vpodstatě naše životy ovládá jedna jediná firma, což nikdy není moc dobré.

Řekl bych, že většině lidí vadí internet více jako nástroj šíření pornografie, násilí a drog než jeho faktické ovládnutí společností Google.

Samozřejmě že internet je trojským koněm pro terorismus, drogy, obchod s bílým masem, prostituci a pornografii! Je přece nemyslitelné, aby takhle mocné médium, jakým internet je, zůstalo nepovšimnuto organizovaným zločinem! Internet nezná hranic, je tedy ideálním způsobem distribuce veškeré nelegální činnosti. Celý svět dnes bojuje proti škodlivosti internetu, ale prozatím velmi neúspěšně. Žil jsem nějaký čas v Itálii, kde je ze zákona každý mobilní telefon povinně vybaven čipem, jenž registruje, na které webové stránky se jeho uživatel dívá. A máte pocit, že zrovna v této zemi neexistuje organizovaný zločin? Obávám se, že je tomu právě naopak. Podle mého je internet v tuhle chvíli taková nevyrovnaná pětadvacetiletá holka. A vím, o čem mluvím, protože sám mám obdobně starou dceru Susan. Když jí byly dva roky a učila se první slůvka, byla naprosto okouzlující. Dnes je jí pětadvacet a je dospělou ženskou se spoustou problémů dospělé ženské, má za sebou několik bolestivých rozchodů, první neshody v práci, zklamání, úspěchy, objevy i ztráty. Takže nechme internet, ať zestárne a najde sám sebe. Jsem přesvědčen, že se mu to jednou podaří.

Internet je častým tématem kyberpunkové literatury, kterou jste právě vy definoval jako samostatný žánr. Čím si vysvětlujete, že spousta západních čtenářů sci-fi označuje kyberpunk za velmi temný žánr, zatímco ve východní Evropě je často vnímán tak trochu jako komedie?

To je dáno historickou zkušeností. Životní realita lidí z východní a střední Evropy zastínila i nejtemnější vize autorů sci-fi. Prožít evropské dvacáté století znamenalo projít si nacismem a komunismem, pocítit na vlastní kůži genocidů Židů, stalinské čistky a koncentrační tábory. A který autor sci-fi literatury by dokázal napsat něco temnějšího a děsivějšího? Hlavními postavami většiny kyberpunkové literatury jsou mírně vyšinutí kluci, kteří svůj život tráví v malé místnosti s umělým osvětlením, plné drátů, kabelů a vnitřností počítačů. Uprostřed tohoto světa, který vypadá jako vnitřek futuristické kosmické lodi v okamžiku napadení mimozemskými civilizacemi, se hrbí nad klávesnicí a napňují svůj virtuální osud. Co je na tom děsivého? To takové knihy o židovských transportech do Osvětimi, to je temné čtení!

Střední a východní Evropa je nepochybně místo s temnou minulostí, ale podle většiny čtenářů sci-fi literatury je ukázkovým příkladem kyberpunkového prostoru křižovatka Center Gai v tokijské čtvrti Šibuja...

Pokud už je řeč o Japonsku, pak pro mě je zhmotněným kyberpunkovým prostorem spíš elektronický trh v Akibaře. A zejména když prší, tak to tam vypadá jak nějaká scéna z filmu Blade Runner. Ale podle mého takový Bělehrad je mnohem kyberpunkovější město než celé Japonsko dohromady. I to je důvod, proč žiju zrovna tam. Nějaký čas jsem pobýval v Amsterodamu, který je samozřejmě na mnohem vyšší technologické úrovni, ale nakonec jsem dal přednost právě Bělehradu, který má mnohem zajímavějšího genia loci. Nemohu říct, že bych tam byl doma - nenarodil jsem se tam ani tam nežiji tak dlouho, abych v Bělehradě zdomácněl, ale za celý svůj život jsem nenašel jiné místo, které by lépe zobrazovalo všechno to, co se děje v mém mozku, než je právě Bělehrad.

Chcete tím říct, že vám vaši Bělěhraďané rozumějí?

V tom je právě ten problém, Bělehrad je kyberpunkové město a tím pádem jeho obyvatelé nemají důvod číst kyberpunkovou literaturu. Je to stejné, jako byste dal rybě přečíst knihu o vodě. Nejspíš by přelouskla prvních pár stránek a pak řekla: "Ta kniha je o tom, že voda je mokrá. A co já s tím?"

Souhlasíte s prognózami některých autorů sci-fi literatury, podle nichž bude naše budoucnost vypadat jako ve filmu Matrix? Jak se vám vůbec tenhle futuristický film líbil?

První díl byl fantastický, druhý špatný a třetí díl katastrofální. A rozhodně v tom není ani špetka naší budoucnosti. Tvůrci této trilogie se jen inspirovali několika staršími sci-fi filmy a komiksovými sešity, z nichž poskládali nikterak původní příběh, který se jim ovšem velmi poutavým způsobem podařilo přenést na plátno. Bratři Wachowští jsou velmi talentovaní filmaři, ale jejich jediná skutečná přednost tkví ve schopnosti obklopit se opravdu geniálními lidmi. Velmi šťastnou ruku měli zejména při volbě mistrovského grafika a designéra Geofreyho Darrowa, proslulého smyslem pro detail. To on jim navrhnul ty fantasticky vypadající chobotničkovité roboty, nazývané sentinely. Všechny scény, v nichž se objevují, jsou ukázkou filmové budoucnosti. Zbytek je obyčejná soap opera, proložená spoustou akčních klišé. A nejhorší v tomhle filmu je hudba - všechny ty těžké kytarové riffy metalové hudby! Kromě několika skvělých scén je Matrix jedna obrovská hloupost.

Neustále mluvíme o budoucnosti. Jaká vlastně bude budoucnost sci-fi?

Lidi se mě často ptají, co bude ve vědecko-fantastické literatuře následovat po kyberpunku. Na to je jednoduchá odpověď. O čem byl kyberpunk? No přece o mladých lidech uvězněných ve virtuálním světě. A tihle lidé virtuální prostor zmapovali a obsadili. Spousta mladých kyberpunkových autorů proto dnes píše své příběhy rovnou na internet, často v podobě blogů. Čas tištěné sci-fi literatury končí, pro příznivce tohoto žánru je papír zastaralé médium. Kyberpunková literatura navždy zabila knihy, proto se dnes většina autorů vědecko-fantastické literatury, včetně mě, věnuje především psaní blogů a podpoře sociálních sítí. Tištěná média, jedno jestli knihy nebo noviny, se v blízké budoucnosti stanou pouhou romantickou zálibou, stejně jako je tomu dnes v případě vinylových desek.

Tak jako elektřina nenávratně nahradila v domácnostech petrolej, skončil i čas tištěných médií. Smiřme se s tím, nic jiného se totiž dělat nedá!

MICHAEL BRUCE STERLING
(* 14. dubna 1954, Brownsville, Texas)

Společně s Williamem Gibsonem, Rudym Ruckerem, Johnem Shirleym a Pat Cadiganovou je považován za zakladatele směru sci-fi, označovaného jako kyberpunk, který se na literární scéně objevil na počátku 80. let. Sterling debutoval knihou Oceán prachu a proslul románem Mašina zázraků, který napsal společně s W. Gibsonem. Jeho vůbec nejslavnější román vyšel česky pod názvem Schismatrix Plus v roce 2006. Poslední knihu The Caryatids vydal v loňském roce.

Je autorem neologismů jako "Wexelblat disaster" - Wexelblatova pohroma. V roce 1999 Sterling takto pojmenoval situaci, kdy i přírodní pohroma ochromí technologie a lidstvo natolik, že zaviní technologickou katastrofu. V současnosti to může být unikání ropy v Mexickém zálivu či zvýšená sluneční činnost. Slovem "spime" nazval předmět či výrobek, jehož cestu lze pomocí nejmodernějších technologií sledovat po celou dobu životnosti od výrobního plánu přes zakoupení po zničení a recyklaci.

Je ženatý se srbskou spisovatelkou a filmařkou Jasminou Tesanovič a společně žijí v Bělehradu.

Knihy

Oceán prachu
Involution Ocean 1977, české vydání 2008

Na planetě Nullaqua lidé žijí pouze na dně obrovského kráteru v prašném oceánu, pod kterým se skrývá utajená mimozemská civilizace.

Schismatrix Plus
Schismatrix 1985 a Schismatrix Plus 1996, české vydání 2006

Revolucionář a umělec ve světě Mechanistů a Tvárných spolupracuje s mimozemskými Investory. Ke světu Mechanistů a Tvárných se B. S. ve svých povídkách pravidelně vrací.

Zrcadlovky
Mirrorshades: The Cyberpunk Anthology 1986, české vydání 2000

Antologie povídek, kterou B. S. sestavil a v jejímž obsáhlém úvodu definoval kyberpunk jako svébytný literární žánr.

Mašina zázraků
The Difference Engine 1990, české vydání 1999

První společné dílo B. S. a Williama Gibsona rozkrývá alternativní svět 19. století. Na Londýně sedí těžký smog a tři lidé objeví soubor tajemných děrných štítků.

Vidím to jinak
In Paradise 2002, The Blemmye's Stratagem 2005, The Denial 2005, Kiosk 2007, české vydání 2008

Soubor 24 povídek od 80. let do současnosti. Spojuje je svět Mechanistů a Tvárných a hlavní hrdinové.

Foto: Štěpánka Stein a Salim Issa