Naléhavý příběh Sama v Africe zdařile zobrazuje drsnou realitu černého kontinentu

Francouzská režisérka Claire Denis patří k hvězdám současného autorského filmu prezentovaného především na velkých festivalech. Rok po jejím předchozím snímku 35 panáků rumu se do české distribuce dostává i novinka Sama v Africe s Isabelle Huppertovou v hlavní roli.

Tělo, kůže, tváře

Sama v Africe tematicky zapadá do celku filmů Claire Denisové, v nichž se stále vrací motivy černochů v Evropě, případně bělochů v Africe. Osobní téma režisérky, která strávila prvních čtrnáct let svého života v Africe, ale v jejích snímcích přerůstá do obecnější roviny vztahu hrdinů k domovu, z něhož je zpravidla vyděluje už jejich barva kůže.

Právě tělo, tváře a kůže jsou v jejích filmech prvními důležitými liniemi, skrze něž se diváci sbližují s postavami. Proto režisérka v minulosti spolupracovala s výraznými hereckými osobnostmi francouzského filmu Denisem Lavantem či Béatricí Dallovou, které na sebe strhávají pozornost už svými atypickými tvářemi.

Ze stejného důvodu ve svém novém filmu obsadila Isabelle Huppertovou a Christophera Lamberta. Klíčové je tu především tělo Huppertové - ostatně kůže její hrdinky dala celému filmu jeho původní název White Material. Pleť a zrzavé vlasy nenalíčené herečky ji až provokativně vydělují ze společenství černošských obyvatel země, v níž se film odehrává, ale zároveň ji sbližují se samotnou krajinou, do níž je děj zasazen.

Příběh bílé majitelky africké plantáže, která odmítá opustit půdu i poté, co je území bezprostředně ohroženo občanskou válkou, zdánlivě znamená větší polopatičnost v přístupu k těmto motivům.

Místo delikátních náznaků vzájemných vztahů mezi hrdiny skrytých v mnohoznačných promluvách, pohledech a gestech, jež rozehrává 35 panáků rumu, tu máme vypjaté drama, kde postavy své konflikty řeší mnohem otevřeněji.

Téma cizince či vetřelce, který se pokouší sžít s prostředím, v němž existuje, tu má také přímočařejší ráz než třeba ve filmu Krásná práce, sledujícím komplikovaný vztah člena cizinecké legie k jeho jednotce. Zde je to totiž přímo země ve smyslu území i samotné půdy, o jejíž přízeň hrdinka usiluje.

Vidět to zblízka

Filmy Claire Denisové jsou dráždivé v tom, že nezapadají do dominantních proudů současné festivalové kinematografie. Tam dnes převažují civilní minimalistické či realistické snímky natáčené odtažitou pozorovatelskou perspektivou, která se k zobrazovaným postavám a situacím propracovává skrze pečlivé sledování vnějších a často všedních událostí.

Díla Denisové sice také nepronikají k porozumění zobrazovaným dějům a jejich aktérům přímo, ale zároveň nevyčleňují divákovi pozici vzdáleného přihlížejícího. Výjevy jejích filmů zpravidla zobrazují události již nějak poznamenané určitými náladami a subjektivním vnímáním, přičemž často není jasné, zda tyto nálady přiřknout některé z postav filmu, případně jestli sledujeme události, k nimž ve světě snímku skutečně dochází, či jde o fantazijní výjevy.

Život jako delirický sen

Oproti dalším filmům posledních let, které se zaměřují na válečné konflikty v Africe, Křičící muž Mahamat-Saleh Harouna a Den, kdy Bůh odešel Philippa van Leeuwa, se Sama v Africe nesnaží o realistické ztvárnění událostí, ale podává děj spíš jako delirický sen. Ve snímku chybí informace o tom, kdy a kde se děj odehrává a válečný konflikt tu má podobu víceméně abstraktního ohrožení spojeného se skupinou rebelů a jejich až myticky obávaným vůdcem Boxerem.

Některé události spojené s půdou a domácími obyvateli nabývají fantaskně hrůzných rozměrů (zejména proměna hrdinčina syna v démonického motorkáře). Prostor snímku se tak postupně stává macešským místem pokoušejícím se vyvrhnout své obyvatele pryč. Sama v Africe tak patří k divácky nejpřístupnějším, ale také nejnaléhavějším režisérčiným filmům.