Rapperka Lauryn Hill vydává nové album, velký comeback se však nekoná

Už jsem přestala fantazírovat, protože lidé potřebují realitu, řekla ta posmutnělá dívka v kšiltovce a džínsech před osmi lety, když natáčela akustický koncert pro MTV.

Emocionálně napjaté sólové vystoupení, během kterého Lauryn Hillovou trápil hlas a místy i hra na kytaru, přesto však byla neuvěřitelně svá a autentická, fanoušci tehdy interpretovali jako předzvěst brzkého návratu.

Naděje neumírá?

Někdejší příležitostná herečka, špičková rapperka a hiphopová hvězda se z tria Fugees emancipovala albem The Miseducation of Lauryn Hill, kterého se prodalo přes osmnáct milionů kusů a za nějž jako první žena v historii získala deset nominací na Grammy.

Enormní komerční úspěch ale vyvolal hlubokou osobní krizi, Hillová zmizela kdesi na Haiti a její návrat na scénu se dnes zdá spíš nereálný. Že naděje neumírá, má dokázat i nová kompilace Khulami Phase, která se v červenci dočkala české distribuce.

Navzdory nespornému talentu Hillové však dvacítka posbíraných písní - někdy nových, občas starších a jindy naživo natočených - prozrazuje nanejvýš úmysl si naposledy přivydělat na jméně uvadající hvězdy.

Co přesně se s Hillovou v novém tisíciletí stalo, lze těžko odhadovat. Když k nadšení tuzemských fanoušků před třemi roky přijala pozvání pražského festivalu Music in the Park, na pódium místo obyčejné dívky a jejích hluboce osobních vyznání vtrhla obrovitá načančaná diva s ryze soulovým blokem písní, které měly v podání Hillové blíž k funku než hiphopu.

A podle zpráv z posledních vystoupení se od té doby hudebně nikam neposunula.

Hřebík do rakve

O to větší překvapení, že na desce Khulami Phase je zastoupen hlavně "starý" zvuk Hillové, třeba v neznámé kytarovce Take Too Much. Zase ten samý repetitivní mollový základ s několika elektrickými reggae groovy ovšem po osmi letech zrovna nevytrhne, a to zhruba lze v kostce říci o celém albu.

Nejnápaditějším hitem je tu paradoxně tři roky stará píseň Lose Myself, kterou Hillová natočila k animovanému filmu Dětské vlny; dojem ze silného motivu a charakteristické improvizace divoce klenutých hlasových linek ovšem brzy vytěsní zjištění, že harmonicky je skladba na akord vykradenou verzí osm let staré písničky Adam Lives in Theory.

Zařazení půlčtvrté minuty trvající zkoušky někdejšího hitu To Zion, kde muzikanti akorát ladí výšky, vyvolává přinejmenším nepochopení. A má-li kompilaci zachránit "nová" skladba Music s typickými vokály přes beaty a stopáží pod jedinou minutu, je to už jedině k smíchu. Byť člověka mrazí v zádech při vzpomínce na to, jak objevně uměla Hillová "zpívat rap".

Asi nejde o náhodu: vydavatelství Columbia během posledních deseti let investovalo několik milionů dolarů do nahrávání druhé desky, v její zhmotnění už ale přestalo doufat - podobně jako bývalí členové Fugees, kteří se s Hillovou před pěti roky dali znovu dohromady a vzápětí kapelu s nadávkami už nadobro rozpustili.

Zpěvačku to zjevně netrápí: tu a tam ohlásí koncert na nějakém velkém festivalu, zpravidla několik dnů předem jej zruší a když dojde na rozhovory, připomíná, že coby matka pěti dětí na muziku teď nemá čas. Přitom by si ve skrytu duše nic nepřála víc než velký comeback.

Jestli lze v někom vidět hudebního nástupce Hillové, pak je to bezesporu Amy Winehouseová, jejíž příští album se kvůli všem drogovým skandálům odkládá už třetím rokem. Pevně doufejme, že její kariéra na rozdíl od Hillové neskončí desetiletým autorským blokem.

Protože roky plynou, jméno Lauryn Hillové zapadá hlouběji do historie americké černé muziky a album Khulami Phase je asi jen posledním z pomyslných hřebíčků do rakve. Byť i v hudebním showbusinessu se tu a tam dějí zázraky.