O co jde v kauze se solí? Proč Poláci nevidí v solení průmyslovým odpadem problém a Čechům to vadí

Jsou potraviny z Polska bezpečné? Česká zemědělská a potravinářská inspekce si to nemyslí a chce po polské straně seznam firem a výrobků, které byly přes deset let kořeněné odpadní solí z průmyslové výroby.

Polská strana už více než měsíc statečně hájí tvrz a mlčí. Tedy kromě zprávy, že analýzy nepotvrdily, že by odpadní sůl z polských potravin znamenala riziko pro zdraví lidí.

Na důvěryhodnosti tomu ale nepřidala skutečnost, že z polského trhu byly potichu staženy stovky tun potravinářských výrobků – aniž by Poláci své partnery informovali o tom, proč vlastně, když oficiálně tvrdí, že tu problém není.

Znepokojení českých odborníků je tak silné a mlčení Poláků tak důkladné, že záležitost, která by se dala vyřešit zasláním jednoho mailu, momentálně v Polsku řeší speciální komise vyslaná Ministerstvem zemědělství.

„Bude žádat neprodlené předání informací o polských producentech, jichž se problém se solí týká, a také plnohodnotné informování ČR v podobných případech do budoucna,“ vysvětluje cíl její cesty Jan Žáček z Ministerstva zemědělství.

Poláci solili odpadem z výroby síranu sodného

Dovoz z Polska tvoří více než 15 procent potravin na českém trhu, a tak je na místě se ptát, jak reálné riziko představuje pro české spotřebitele.

Podle informací, které má k dispozici česká potravinářská inspekce, používali Poláci odpadní sůl z chemické výroby síranu sodného. Pokud budeme brát v úvahu jen a pouze tento fakt, ze zdravotního hlediska opravdu není riziko až tak velké – sůl by mohla mít projímavé účinky. To ale není základ problému, na který čeští inspektoři upozorňují.

Mohla být sůl kontaminována například pesticidy? Inspekce neví

V čem se technická sůl a sůl potravinářská liší? Na první pohled je to rozdíl minimální. Obě tyto komodity obsahují zhruba 97 procent sloučeniny NaCl. „Zbytek tvoří voda a průvodní minerální příměsi. Zásadně se ale liší postup jejich výroby,“ říká Jindřich Pokora, ředitel Odboru kontroly, laboratoře a certifikací Státní zemědělské a potravinářské inspekce.

Pokud má být sůl použita do potravin, přísně se dohlíží na to, aby při výrobě nebyla kontaminována: „Takové podmínky v chemických podnicích produkujících technickou sůl zajištěny nejsou. Sůl může být kontaminována v podstatě čímkoli, tedy i látkami, které nejsou v potravinách běžně sledovány, protože jejich výskyt v nich ani není možný.“

To v praxi znamená, že ani stovka chemických analýz, které konstatují, že použitá sůl nebyla pro člověka nebezpečná, nic neřeší. „Riziko není zcela jasné, dokud nebudou k dispozici informace o tom, čím se dotyčná chemická výroba zabývá nebo kde bere suroviny,“ upozorňuje Jindřich Pokora. „Pokud jsou třeba ve stejném podniku vyráběny i pesticidy, pak je možné očekávat kontaminaci rezidui těchto pesticidů.“

Neznamená to, že by se například při konzumaci deseti deka sýra osoleného technickou solí člověk musel otrávit. „Jenže v Polsku se tato sůl používala minimálně deset let v množství tisíc tun měsíčně,“ upozorňuje Jindřich Pokora.

Jde o princip: Polákům technická sůl nevadí, když okamžitě neohrozí zdraví

České inspekci nevadí jen nedostatek informací z polské strany, ale vůbec princip, jak Polsko k takovým problémům přistupuje.

"Technická sůl je pouze méně slaná, jinak se od soli potravinářské neliší," řekl HN mluvčí polské Státní hygienické inspekce Jan Bondar. "Akreditované laboratoře prozkoumaly všechny potraviny a nenalezly ani kousek klobásy, kde by dioxiny, těžké kovy nebo jiné škodlivé látky překračovaly povolené normy."

Jenže pro české instituce je nepřijatelná už skutečnost, že se sůl z podniků, které se neřídí normami závaznými pro potravinářskou výrobu, vůbec dostala do oběhu.

„Důrazně odmítám, že by vyhovující výsledky analýz byly potvrzením bezpečnosti těchto potravin. Naopak polské potraviny s odpadní solí jsou hygienicky závadné. Pokud by Polsko zveřejnilo seznam výrobků, do kterých byla technická sůl použita, pak by tyto výrobky byly staženy z trhu Evropské unie,“ říká Jindřich Pokora.

Není to jediný případ, ve kterém SZPI kritizuje postup polské strany. Teprve z médií se inspektoři dozvěděli o dalším problému – pravděpodobně bakteriálně kontaminovaném sušeném vaječném prášku, který polský podnikatel zřejmě vědomě dodával potravinářským podnikům. A to přesto, že by se případ mohl týkat i Česka.

„Státní veterinární správa zadržela zásilku celkem 607 kilogramů konzerv masa z Polska, do kterých byla použita jako surovina sušená vaječná hmota z neschváleného zařízení,“ říká Jan Žáček.

Česká inspekce má svázané ruce

České instituce ale mají do značné míry svázané ruce, i když mají pochybnosti o dodržování právních předpisů EU na území jiného státu. „Česká republika je součástí jednotného trhu EU, a proto si nemůže chránit trh, aniž by porušila nařízení o volném pohybu zboží,“ říká Dana Večeřová z Potravinářské komory České republiky.

Stejná legislativa ale neznamená také stejnou kvalitu. „Zatímco maďarské výrobky jsou spíše z kategorie těch kvalitnějších, u polských lze vesměs použít výraz diskontní aušus, neboť záruka pro spotřebitele je prakticky nulová, bez ohledu na značení – jak ukazují případy technické soli, zkažených vajec nebo neznačených fosfátů v rybách,“ shrnuje situaci Dana Večeřová.

Přitom vyhnout se importovaným potravinám je u velké části potravin pro koncového spotřebitele prakticky nemožné.

U potravin rostlinného původu je podle Dany Večeřové povinnost uvádět zemi, kde byly vypěstovány a zpracovány: „Pokud jde o zboží živočišného původu, pak je možné jako zemi původu označit tu zemi, kde došlo ke zpracování suroviny, může tedy pocházet odjinud. Oválná značka na obale, kde je uveden kód země a číslo zpracovatelského závodu, může být určitým vodítkem zejména u mléčných výrobků.“

Situace by se částečně měla změnit až na konci roku 2014, kdy bude podle evropské legislativy povinné uvádět zemi původu u syrového masa.

• Diskuse
• Celkem 19 příspěvků