Afghánci si zakládají na zachování vlastní důstojnosti, říká Šimon Pánek

V Sýrii je nyní pracovat mimořádně komplikované a nebezpečné, žádná ochrana cizinců neexistuje, spíše naopak, hrozí jim totéž co demonstrantům a odpůrcům proti režimu. Smrt. Člověk v tísni tam proto pracuje přes síť syrských lékařů, vysvětluje Šimon Pánek.

"Je příliš drahé a riskantní vozit všude evropské specialisty, daleko lepší je pracovat, je-li to možné s místními," říká ředitel známé humanitární organizace.

Svět se v posledním desetiletí zmenšil, mediálně propojil, i v dalekém Afghánistánu se lidé dovědí, že někde v Evropě někdo kreslil proroka islámu a je zle. Jak z toho ven? Opravdu nebude jiné řešení než ztráta osobních svobod Evropanů?

Domnívám se, že jsme si ještě plně neuvědomili, v jak zrychleném medializovaném světě žijeme. Někdo něco napíše a nakreslí do místních novin, ale díky internetu se to okamžitě dostane do celého světa. Technologie předběhly naši schopnost chápat, co se to vlastně děje, jaký dosah může mít to, co kreslíme, píšeme, říkáme. Já osobně bych volal po nějaké formě zdrženlivosti ve svobodě vyjadřování, byť ji nelze prosazovat zákonem nebo represí.

V konzervativních zemích - a nemusí to být jen muslimské – může být jakákoli zdánlivě nevinná urážka náboženských symbolů rozbuškou protizápadních nálad. Pro naše lidi, kteří v těch zemích pracují, je mezikulturní vnímavost a uctivost samozřejmostí, týká se to i zdrženlivosti v oblékání a komunikaci. Pak je šance postupně to měnit důrazem na vzdělávání a větší pochopení, ale to bude trvat strašně dlouho.

A právě v mezičase by slušela i nám v extrémně individualizovaném svobodném západním světě, ona zdrženlivost. Když si představíme, že by někdo před pár set lety urážlivě namaloval Ježíše, tak by to pravděpodobně také znamenalo násilnosti a vypalování kostelů těch druhých.

Svoboda je pro Vás významným pojmem, individualita též, ale pohybujete se v regionech, kde tomu tak není, Právě v Afghánistánu je - díky nedostatku svobody a informací z vnějšku - názor jednotlivce potlačen, přesněji, málokdy se odlišuje od názoru otce, rodiny, kmene. Vy se v těch zemích umíte pohybovat. Co je k této schopnosti potřeba?

Především nějaká sympatie a empatie k lidem, se kterými pracujete. To znamená, že jsou vám v zásadě cizí a neznámé věci sympatické a nikoli naopak. Že vás baví přemýšlet o tom, jak to tam funguje, vcítit se do toho, jak ti lidé pohlížejí na člověka, který přijel z luxusní a zaopatřené Evropy. Mě vždy fascinovalo zkoušet si představit, jak pro ně musí být složité pochopit, co nás tam vlastně vede. A během let se mi potvrdilo v rozhovorech s lidmi, se kterými jsem se po čase více sblížil, že je to pro ně z počátku naprosto nepochopitelné.

Oni zpočátku potřebují čas, aby si na vás zvykli, aby se vás zeptali i na ty nejobyčejnější věci, jestli máte ženu a kolik dětí, aby viděli, jak jednáte, jak dodržujete slovo, jak jste vnímaví k tomu, jak to u nich funguje. Takže ze začátku, když v nějaké zemi začínáme, nemůžeme přijít s anglosaským manažerským stylem a chtít mít vše za půl hodiny vyřešené. To prostě nefunguje. Vy jim musíte dát prostor na to, aby vás pohostili, aby vám ukázali svoje údolí, aby vás vzali do mešity, aby s vámi poobědvali, vyptali se vás, a pak se možná dostane k té otázce, kde by měla stát vesnická škola, kolik toho je komunita ochotná a schopná přidat, jestli může dát stavební materiál, práci lidem během stavby atd.

Pro mě je tohle vždy velká výzva, jestli dokáži pochopit, co je v té společnosti podstatné, jestli se dokáži vcítit do toho, jak jednat, jestli příliš nenaléhám. A naopak, zase se nemůžeme úplně ztratit třeba v africkém rytmu rozhodování a realizování, protože nějaká efektivita je nutná kvůli termínům, financím, vždyť čím déle tam jsme, tím vyšší jsou operační náklady. Takže je to věčné hledání toho, jak moc přicházet s jistou arogancí výkonného člověka z Evropy, zaměřeného na výsledek a kam až nechat vstoupit tu vnímavost a otevřenost vůči místním lidem a jak dalece respektovat, jak přemýšlejí a mluví a jak se postupně dostávají ke svým rozhodnutím.

Např. v Afghánistánu si zakládají na tom, že se člověk nemá nechat unést emocemi a má si zachovat svou důstojnost. Slovo důstojnost je zejména pro konzervativní kultury velmi důležité a důstojnost muže, otce, ale také důstojnost šéfa i cizince, který tam je na návštěvě a chce něco realizovat, je podstatná, abyste získal respekt. Autorita tam nevzniká jen tím, že dostanete nějakou pozici, ale poměrně důležitá je získaná autorita založená na schopnosti chovat se adekvátně a zároveň dostatečně pevně.

Stavíte školy např. v Afghánistánu, říkal jste kdysi, že se shodnete s místními, že by se měly stavět školy, vzdělávat učitelé, ale – shodnete se také na tom, kdo by do těch škol měl chodit a co by ti učitelé měli vyučovat? Lze vypočítat, kolik stálo postavení té školy, ale již asi nelze vypočítat, nakolik se podařilo vzdělávat dívky a zda to vzdělání není z 80 procent memorování Koránu.

Školy v Afghánistánu jsou součástí státního školního systému, my se je do něho snažíme začlenit, aby fungovaly i po našem odchodu. Stát také platí učitele a dodává učebnice. Překvapivě i v Afghánistánu dochází k pokroku v tom, co se učí. My to ale neovlivňujeme, nemáme kapacity ani pozici se do celého systému smysluplně dostat.

Dokážeme ovlivnit, pro koho ta škola bude, do jaké třídy tam budou chodit i dívky. První ročníky jsou koedukované, starší rozdělené. V těchto zemích není nikdy poměr chlapců a dívek 50 na 50, ale to nebylo před 100 lety ani u nás. Chceme vědět, kolik bude chodit dětí, jak to vypadá s učiteli, jaká je a bude spolupráce s krajským školským úřadem, zajímá nás především udržitelnost té školy po našem odchodu. Za vlády Tálibánu chodily do školy necelé dva miliony dětí a v současnosti je to dle zprávy, kterou zveřejnil UNICEF, 6,5 miliónu dětí. A na tom se podíleli i Češi včetně Člověka v tísni.

Realizujeme ale v Afghánistánu i dlouhodobý systémový program financovaný naší vládou v rámci rozvojové pomoci a to je střední zemědělské vzdělávání, kde se naopak zabýváme více obsahem, než budovami. Jde o zásadní reformu středního zemědělského vzdělávání, kde jsme jedna ze tří čtyř institucí včetně afghánských ministerstev školství a zemědělství. Pomáháme měnit celý systém zemědělského vzdělávání, cílem je, aby absolventi střední úrovně byli hybnou silou zvýšení výkonu a výnosnosti zemědělství, tedy potravinového dostatku v zemi.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

• Diskuse
• Celkem 9 příspěvků