reklama
reklama
23. 11. 2007 | poslední aktualizace: 24. 11. 2007  18:50

Eva Holubová: Přijala bych úkol zahrát zlo

Nebojí se mluvit o sobě tvrdě, dělat si legraci ze sebe i politiků. Nejotevřenější je ale ke své minulosti alkoholičky. Svou popularitu využívá na podporu centra pro léčbu závislostí žen. "Chci, aby ženský, zejména mimo Prahu, věděly, že mají kam zavolat a jít se s alkoholem poprat. A chci jim na svém příběhu ukázat, že tímhle bojem neztratěj děti," říká herečka Eva Holubová.
Jiří Leschtina
Jiří Leschtina
novinář
reklama

47vik07.jpgMívala jste již dříve nutkání vyjadřovat své postoje ke společnosti, politice?
Já jsem se až ze sametové revoluce vydrápala jako "občan", do té doby jsem stála v řadě se svými vrstevníky. Naši generaci nejlépe vystihnul jeden můj kamarád: "My jsme generace, která neměla minulost, nenaplňovala ji přítomnost a nevěřila v budoucnost." Tedy - co se týkalo občanského života. Jenže jsme tehdy nevěděli, jak moc to souvisí i s životem osobním.

Jak jste snášela šeď a prázdnotu té doby?
Podnikala jsem takové výpady za kulturou do Budapešti, kde jsem zhlédla Formanovy Vlasy nebo koncert Petera Gabriela. Jezdila jsem občas stopem a stylizovala se do postav Kerouacovy knihy Na cestě. Hrála jsem v divadle Sklep. Docela úspěšně jsem tím i trochu šidila sebe samu.

O politiku jste se vůbec nezajímala?
Byla jsem přesně ten občan, o němž píše Havel v Moci bezmocných. Nezaráželo mě, že ve výloze obchodu se zeleninou mají mezi celerem a cibulí nápis "Proletáři všech zemí spojte se." I já jsem nasákla absurditou režimu natolik, že mi vůbec nepřišla zvláštní hesla jako "Únor je náš říjen" nebo "Kardašova Řečice zajistí světu mír".

Kdy jste usoudila, že je čas dát najevo jiný postoj?
Po smrti rodičů. Rozvedla jsem se, neměla jsem děti, nebylo nač se vymlouvat. Napadlo mě, že bych měla podepsat Chartu 77. Poprosila jsem kamaráda Honzu Kašpara, ať mě na někoho napojí. Přivedl na Střelecký ostrov, kde jsme každé léto vystupovali s Divadelní poutí, nějakou dámu. Vedla jsem před ní silácký řeči, že si musím narovnat páteř a tak. Ta žena mě poslouchala a pak řekla: "Prosím tě, radši se drž divadla, tyhle romantické bláboly jsou k ničemu." Poslala jsem ji do háje, ona mě taky a tak jsme se spřátelily. Byla to Olga Havlová.

Divadelní poutě přitahovaly svou uvolněností. O Střeláku se mluvilo jako o "ostrovu svobody". Nebyl to i trochu "ostrov zapomínání"?
Určitě. Udělali jsme si z něj ostrov, kde bylo důležité jenom tady a teď. Což mi došlo 21. srpna 1988, kdy jsme se veselili na Střeláku a kolem Národního proudily davy demonstrantů. A já si uvědomila, že moje místo je tam mezi nimi, že "náš ostrov" jsou takové JZD Slušovice. Povolený státeček ve státě. Od tý doby jsem se účastnila všech demonstrací, podepsala všechny petice.

Bála jste se?
Šíleně. Ani ne tak policajtů, ale děsilo mě, že jsem v davu, který se občas žene a neví kam, tlačenice, nemožnost úniku do prostoru...

Vzpomínala jste, že rodiče vedli u oběda vášnivé diskuse. Ovlivnili váš pohled na svět?
Oni se hádali třeba o to, jestli měl Hus jet do Kostnice nebo ne. Nebo proč vyhnanství v Brixenu zlomilo Havlíčka. Nebyli žádní intelektuálové, ale hodně četli, rádi pak na sebe vytahovali argumenty z těch knížek. Já si dlouho myslela, že se tak baví ve všech rodinách.

Neutíkali před realitou do historie?
Máma ne. Vždycky chtěla, abych znala pravdu. Když se upálil Jan Palach a komunisti tvrdili, že to byl fanatik, který se stal obětí imperialistických piklů, vysvětlila mi, proč to udělal, a řekla: "Byl to hrdina, ale nikde to neříkej." Tím ovšem ve mně podporovala rozpolcenost, tak příznačnou pro onu dobu.

Tatínek byl komunista a před smrtí vám prý řekl: "Bůh nám to neodpustí." Neměl pocit, že leccos napravil, když odmítl souhlasit s okupací a skončil ve fabrice?
Snad měl, trochu ano, ale když jsem se ho ptala: "Co jsi dělal, když popravovali Miladu Horákovou", dal mi facku. Když umíral v blázinci, musela jsem mu v jeho poslední světlé chvilce slíbit, že jim nikdy nebudu sloužit.

Jak si to vysvětlujete?
Byl na smrtelný posteli, kde se už nehraje o moc, o peníze, o postavení ve společnosti, kde je jenom něco, co nikdo nezúčastněný nezná. Asi není čas, důvod, síla, cokoliv si namlouvat. Přichází hlas svědomí. Součet je připraven, nejde už nic změnit, nic napravit, teď se s tím vyrovnej.

Vy jste šla po maturitě pracovat do Jedličkova ústavu. Proč právě tam?
Já jsem se rok flákala. Po hospůdkách, odnikud nikam. Měla jsem pocit, že jsem zbytečná. A jednou jsem se vydala na Vyšehrad, k hrobu Boženy Němcový rozjímat: co se sebou, co se svým životem? Já v ní viděla babičku, kterou jsem nikdy neměla. A když jsem šla kolem Jedličkova ústavu, bylo tam napsáno, že hledají sanitární pracovnici. Vzala jsem to jako Boženinu odpověď. Tak jsem nastoupila.

47vik08.jpgCo vám to dalo - devatenáctileté holce?
Poznala jsem tam lidi docela otrlé, bez špetky soucitu s dětmi, ale taky lidi, patřící k tomu nejlepšímu v lidské společnosti. Třeba Janu Převratskou, která přišla s tím, že děti budou chodit plavat. To jí nikdo nezakazoval. Ale musela sehnat pár nadšenců, kteří jí pomáhali z vozejkama, zadarmo a ve svým volnu. Nebo vychovatele Toníčka Hermana. Jeho trpělivost a pochopení jako by neměly hranic. Poznala jsem tam i prvního manžela, který pracoval na nejsmutnějším oddělení, kde ležely děti s těžkým onemocněním, jako byla třeba myopatie.

Proč vaše manželství, které se rodilo v tak pohnutém prostředí, nevydrželo?
Možná proto, že jsme se poznali v mezním prostředí. Asi ne každý člověk, s nímž si rozumíte v tak výjimečných situacích, je pro vás a vy pro něj dobrým partnerem v běžném životě.

Vzpomínáte na děti z Jedličkárny?
Často, zvláště, když mě přepadne sebelítost a malověrnost. Třeba na jednoho kamaráda, který neměl nohy a měl jen jednu zdravou ruku. Přesto byl "sluníčko". Dotírala jsem na něj: "Jak to, že máš pořád tak dobrou náladu? To je až nesnesitelný." On se smál: "Jako by nestačilo, že jsem mrzák, ještě se budu mračit."

Po revoluci se lidem rozpadala nejen manželství, ale i letitá přátelství. Vám také?
Ne, já jsem žádný vážný osobní vztah v té době neměla. Už tehdy jsem kamarádila s chlastem. Ten nepodporuje dlouhodobý a perspektivní vztah, za to vám dovolí navázat vztahy "na jednu noc", nemyslím sexuální, ale takové to "pindání" při flašce. Chodila jsem do pivnice U Zpěváčků. Bavilo mě opíjet se s amnesto-vanými.

Zvláštní - doba nabitá nadějemi a vy...
Pořád jsem nevěřila v budoucnost, a hlavně v sebe. Zase jsem se plácala odnikud nikam a říkala si: Je tady svoboda. Ale co já s ní?

Tehdy jste začala chodit se svým nynějším manželem?
Znali jsme se z Divadelní pouti, kde dělal technika. Jednou jsme seděli U Zpěváčků, a řekli si, že nás to prostě nebaví. A odjeli jsme na jeho chalupu. Já jsem se do něj zamilovala, on to vysvětluje po svém - že jsme si zbyli.

Herecké zázemí jste pak našla v Divadle Na zábradlí, kde jste dlouhá léta hrála i v Čechovových hrách. Co pro vás znamenalo soužití s tímhle autorem?
Čechov patří mezi "moje terapeuty" už léta. Mám problém s endogenními depresemi, mnohé jeho postavy prožívají něco podobného a já s nimi rezonuji. Čechov mi nejen odpovídá, ale dává mi i další otázky, který jsou pro mě důležitý. Odvádí mě od banalit, do kterých se člověk s endogenními depresemi dovede zacyklit.

Když jste ve hře Strýček Váňa hrála postavu Serebjakovy mladé ženy Jeleny, bylo vám čtyřicet. Jak jste se s rolí sžívala?
Velmi špatně. Jí bylo osmadvacet, její tělo toužilo po dítěti. Aniž by si to uvědomovala, tikal jí biologický budík. Unikala před tím k různým milostným vzplanutím. Já byla zralá žena se dvěma dětmi. Žádnými vzplanutími jsem si nehodlala patlat hlavu ani život. Snažila jsem se Jelenu pochopit, ale vlastně jsem jí opovrhovala.

I přesto, že i vám v osmadvaceti tikal biologický budík?
Je zajímavý, že mateřství mi tuhle dobu úplně vymazalo. Nedokázala jsem se vrátit do svých tehdejších strachů, že nikdy nebudu mít děti, rodinu. Přitom jsem toho tenkrát byla plná. Všechny potenciální partnery jsem možná odrazovala i tím, že jsem chtěla mít okamžitě děti. Hned teď, pojď, jen my dva a svět..., rodina, miminka... Nemluvila jsem o tom, ale muselo to být ze mne cítit na sto honů. A své pocity prázdnoty a osamění jsem fakticky neřešila, ale opět ředila alkoholem.

Režisér a umělecký šéf Petr Lébl dával veškerou svou energii divadlu. Byl schopen chápat, že máte i svůj život, rodinu?
To byl můj veliký problém, nikoliv Petrův. Mně se stávalo, že doma jsem byla matka a nenáviděla jsem divadlo, v divadle jsem byla herečka a kašlala na rodinu, po které jsem tolik toužila. Svoje rozpolcení jsem opět řešila alkoholem, ke kterému jsem se po dost dlouhém období vrátila. Místo toho, abych vtahovala Petra do svého světa, do svých představ o rodině, po pár skleničkách jsem šla za ním, do jeho světa. A výčitky jsem zaplašila další sklenkou.

Sváděl vás k alkoholu?
On ne, nebylo to třeba, sama jsem za ním táhla. Ale ani mi v opíjení nebránil. Ovšem potom, když jsem se poprvé rozhodla abstinovat, nechal rozšířit sortiment nealkoholických nápojů v divadelním baru a mluvil o mém boji s uznáním. Na rozdíl od některých kolegů, kteří se mě naštvaně ptali: Co si tím chceš dokázat? Že si lepší než my? Na co si hraješ? Moje pití mně velmi výrazně vyčítal Jirka Ornest, Honza Kraus a Ivanka Chýlková, nebyla mu nakloněna ani ředitelka divadla Doubravka Svobodová. Já jsem je ale dlouho neslyšela. Nechtěla jsem.

Také Petr Lébl trpěl depresemi, jež asi přispěly k jeho sebevraždě. Mluvili jste spolu o nich?
Ne. Protože jsem sama neznala příčinu svých úzkostných a bolavých stavů. Myslela jsem, že je v nějaké míře mají všichni, že je to možná důsledek pracovní vytíženosti. Nevěděla jsem, že mozek má uvolňovat jakýsi serotonin a že alkohol je nebezpečné antidepresivum, který ho na chvíli uvolní, ale vybere si za to velikou daň.

47vik10.jpgVůbec jste netušila, že v Léblově nitru klíčí něco pro něj nebezpečného?
Když si dneska čtu jeho dopisy, tak vím, že o tom psal. Ale já to neslyšela a alkohol mi dovolil nejít k jádru pudla. Petr se vyjadřoval velmi obrazně, v různých podobenstvích, moje přímé otázky vždycky shodil ze stolu. Měla jsem pocit, že to patří k jeho tvůrčímu hledání. Nevěděla jsem, že píše o stavu svý duše. Kdybych na tom tehdy byla jako teď, možná bych byla pozornější a citlivější. Ale nejsem si jistá, že bych něco změnila. Petr byl velmi silná osobnost, inteligentní člověk, a když chtěl, tak i velmi rafinovaně dovedl oblafnout nejednoho psychologa a psychiatra.

Víte, proč si sáhl na život?
Tuším, co se stalo. Ale nechci o tom mluvit. Jediný, co chci říct: Petr nešel umírat. On věřil, že přejde do nějaký jiný substance. Věřil, že bude žít jinde a jinak.

Chybí vám?
Byl to můj blízký člověk. Zmizel naráz a dobrovolně. A byla doba, kdy mně strašně chyběl. Teď už je období, kdy s Petrem zase žiju. Když někoho chcete v sobě mít, tak ho v sobě máte. Jen si musíte zvyknout, že tu ve fyzický podobě není. To často bolí.

Proč jste se odhodlala svůj příběh boje s alkoholem vyprávět s tak nezvyklou otevřeností televizním divákům?
Nejprve jsem musela přiznat svou závislost sama sobě! To bylo zásadní a nejtěžší. Pak jsem se musela rozhodnout, jak se k tomu postavím před svými dětmi. Řekla jsem si, že užitečný může být i odstrašující příklad, ale hlavně to, když budou vědět s čím, proč a jak se peru. A když jsem se rozhodla otevřít před dětmi, tak už nebyl nikdo, před kým bych to tajila. Nota bene v téhle kotlince, kde se nic neutají! Tady, když se picnete a lítáte po stole, tak se to všichni dozví dřív, než vystřízlivíte.

Máte dnes výčitky svědomí, že jste byla alkoholičkou?
Neznám nikoho, kdo by se chtěl stát závislým dobrovolně. Buď si lidi myslí, že jim to nehrozí: Proč zrovna ausgerechnet já? Anebo nevědí, že by jim to vůbec mohlo hrozit. Vím bezpečně, že jsem se neopíjela se zlým úmyslem. Ale chyba to byla! A velká. A když chybu nepojmenujete, nemůžete ji nikdy napravit.

Začala jste podporovat protialkoholické centrum pro ženy, které vede doktorka Dita Pekárková. Máte pocit, že pro ženy je těžší vymanit se z alkoholismu?
Pro ženský je možná těžší se k tomu odhodlat. Když jde na léčení muž, všichni říkají - jo, to je bohatýr, chce zachránit rodinu. Ženy se často setkávají s reakcí: Teď máš cejch alkoholičky. Předtím jsi byla mamka, která sem tam přebrala. A mohli jsme to tady v tichoučku...Ale ono vždycky nejde v tichoučku přestat. Proto chci, aby ženy, zejména v regionech, věděly, že můžou zavolat do našeho centra na AT linku 724 307 775 a jít do toho. Chtěla jsem jim ukázat, že tím neztratěj děti, naopak, když se jim to povede, budou si jich víc vážit.

V čem je taková léčebna nezastupitelná?
Tam vám pomohou se rozebrat, vyčistit a zase dát dohromady. Musíte se naučit sám sebe znát. Můj koníček byl alkohol. Jdeme na procházku? Fajn, je tam pěkná hospoda. Uděláme si párty, pokecáme - a něco vypijeme. Půjdeme na premiéru - a pak tam bude sklenka. Všechno bylo s chlastem podvědomě spojený. Je těžké zbavit se toho "na svobodě". V léčebně jsem nebyla, ale jestli zrecidivuju, okamžitě nastoupím.

Máte obavu, že se to vrátí?
Já si dokonce určitou obavu pěstuju, udržuju se tím ve střehu. Teď chodím k doktorce Pekárkové, protože alkohol mi narušil vlastnosti, jako je schopnost si cokoliv zorganizovat. Potřebuju dostat některé věci života do škatulky nebo se uvážlivě rozhodnout, že to či ono ve škatulkách nebude. Chci si vytvořit nějaký pevný a bezpečný řád. Protože v pevným řádu daleko líp hledáte a nacházíte sebe samotného.

Pomáhá vám v hledání sebe samotné i účast v charitě?
Určitě, mne fascinují lidi, kteří pomáhají těm, co jsou na tom hůř. Mně to připomíná, když to hodně zjednoduším, prvobytně pospolnou společnost. Ty budeš lovit, já vydělám kůže, ty rozděláš oheň. Soudržnost. To mě baví a naplňuje vírou v život.

Leckdo by namítl, že hledat prvobytnou pospolitost v třetím tisíciletí je pošetilé.
Ten princip soudržnosti zůstává stejný, je nejen důležitý, ale doslova nezbytný. Jinak budete, jako můj táta, na smrtelný posteli přemýšlet, proč jste tady vlastně byl. Ale když pomůžu dětem z Peru, tak mi mé svědomí říká: Aspoň dneska jsi po tom světě nebrouzdala zbytečně.

S obrovským obdivem mluvíte o Miladě Horákové. V čem je pro vás nejcennější?
Asi nejvíc v tom, že měla dítě a kvůli němu se rozhodla žít a umřít za svý ideály a zásady. Aby se za ni dcera nemusela stydět. Četl jste dopis, který napsala dceři těsně před popravou? To je fascinující - jak byla obrovskou bojovnicí za pravdu a zároveň mámou...Jak zůstala člověkem.

Kolik lidí ale popřelo své ideály a zásady právě ve jménu dobra svých dětí...?
A tím jim vlastně uškodili, byť v dobré víře. Vždycky si vzpomenu na kamaráda Petra z Oděsy, kterého s jeho kamarádem Arménem ztloukli milicionáři. S tím, že jsou drzí chuligáni. A jak ty rány dopadaly, říká arménský kamarád Petrovi: "A teď jim to musíme vrátit. Jinak lámeme hřbet svým nenarozeným synům."

47vik12.jpgUrčitě byste si přála hrát Miladu Horákovou. Přijala byste ale i roli žalobkyně, která ji poslala na smrt?
Ano. Kdyby to byl dobrý a pravdivý scénář. Přijala bych úkol zahrát zlo, aby se ukázala bestiálnost a bezpráví, spáchané na nevinné ženě. Možná bych měla spíš problém hrát doktorku Horákovou. Patří mezi moje duchovní učitele, už není jen můj vzor, ale můj idol.

Kladla jste si otázku, jestli byste se dokázala obětovat jako ona, kdyby nás znovu postihla totalita?
Mockrát. Neobstála bych. Ona čerpala sílu z hodnot a z přesvědčení, které sice vyznávám, ale nejsou ve mně pevně zakořeněný. Nejsem tak statečná, důstojná a ryzí, že bych dokázala položit za pravdu svůj život. O to více obdivuji Miládku.

Eva Holubová (*1959)
Narodila se v Praze. Již na gymnáziu začala hrát v divadle Sklep. Absolvovala DAMU a pak působila v Mimóze, Studiu Bouře a Náhradním divadle. Koncem osmdesátých let účinkovala na divadelních poutích ve skupině Rodina Váňova společně s Václavem Koubkem a bratry Formanovými. V letech 1995 až 2002 působila v Divadle Na zábradlí. Mimo jiné účinkovala v inscenacích Ivanov (Židovka Sára), Strýček Váňa (Jelena), Ztížená možnost soustředění (dr. Balcárková). Od roku 1995 hraje dodnes postavu Boženy v komedii Jana Krause Na-hniličko. Poprvé se objevila ve filmu To je můj Láďa (1980). Hrála ve snímcích Pražská pětka, Rekviem pro panenku, Kouř, Obecná škola, Knoflíkáři, Pelíšky, Pupendo, Gympl a v řadě dalších. Před dokončením je film Taková normální rodinka na námět úspěšného televizního seriálu Fan Vavřincové, kde hraje roli matky. V roce 2000 získala cenu Český lev za roli ve filmu Alice Nellis Ene bene.

Snímky David Raub/Luminum Photography, ČTK: Její éra v Divadle Na zábradlí: Eva Holubová v titulní roli hry bratří Mrštíků Maryša. "Mně se stávalo, že doma jsem byla matka a nenáviděla jsem divadlo, v divadle jsem byla herečka a kašlala na rodinu, po které jsem tolik toužila."

Autoři: Jiří Leschtina
reklama
Zobrazit náhled
Zbývá 1000 znaků
Článek neobsahuje komentáře.

Nový občanský zákoník

Postavení společníků veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti

Největší změna soukromého práva za 20 let.
Co se změní pro vás?

Vstupte do speciálu iHNED.cz
Nejčtenější
reklama
VIDEO
Distribuce léků a potravin ukrajinským uprchlíkům
Jednou z českých humanitárních organizací, které pomáhají na válkou...
VIDEO
Budova pražského magistrátu na Mariánském náměstí
V Praze i dalších městech už politické strany a hnutí začínají rozvěšovat...
reklama
reklama
reklama