Havel králem Learem ve višňovém sadu

Václav Havel nerad čte divadelní hry, přestože své vlastní údajně čte nejlépe ze všech (myšleno nahlas). Raději se na divadlo dívá na jevišti, kde místo literárních stínů mluví a jednají skuteční lidé. Přesto si dovolil neuvěřitelný luxus a svou novou hru Odcházení více než půl roku před plánovanou premiérou vydal knižně (Edice Respekt). Předhodil tak nenasytným recenzentům literaturu, přestože to, co napsal, je nefalšované drama.

Ironie "absurdního psaní"

Není třeba naplno zapojovat imaginaci, jak by vše mohlo vypadat na jevišti, aby čtenář došel k závěru, že návrat k dramatickému spisování se Václavu Havlovi povedl. Styl Havlova "absurdního psaní" se vrací v nové síle, a to nikoli proto, že by ho autor piloval, dotáhl k dokonalosti, nýbrž proto, že k němu získal ještě ironičtější postoj.

Ten se ve hře projevuje především vstupy (autorova) Hlasu, které na chvíli zastavují hru. Havlovy komentáře se týkají průběhu dění, jemností zvoleného dramatického řešení, ale vkládají do hry i obecnější úvahy o divadelní tvorbě - jak vytvářet postavy a svět na jevišti.

Není to žádné suché mudrování. "Co ale mohu dělat? Prostě se mi to líbí a mám pocit, že to tam patří...," vysvětluje Hlas, proč si jedna z postav neustále sype skořici do pití. "Prázdnou scénu mám také rád. Otázka je, jak dlouho může být prázdná...," říká na jiném místě. "Nejsem ani první, ani poslední autor, který nechává něco otevřeného nikoli proto, že to je jeho autorský úmysl, ale prostě z bezradnosti."

Václav Havel píše a psaním si otevřeně "hraje". Ale tato "hra" pokračuje i za hranicemi hry, když do vznikající politické komedie o odcházejícím (Rieger) a přicházejícím (Klein) vládci vpouští ozvuky Shakespearova Krále Leara a Čechovova Višňového sadu. "Ty pukni, přírodo, a utrať sémě, z něhož se rodí nevděčníci! ... Dej psovi úřad a hned je z něho pán!" Jak směšně a zároveň možná ještě mrazivěji znějí Learova slova, která vykřikuje exkancléř Rieger, nelidsky trpící ztrátou významnosti, dokonce víc než mizením moci.

V Riegerově postavě a v jejím zdánlivém protikladu Kleinovi je hodně Havlovy sebeironické reflexe čtrnácti let v politice a jisté marnosti z toho, že mlýny moci nakonec všechny přemelou do stejně neoriginálních forem plných suchého myšlenkového prachu. Jako vždy u Havla je to zachyceno v jazyce víc než v divadelní akci. Vyprázdněných politických plev tu padá požehnaně, až se i sám autor nechává strhnout ke chvilkovému apelu k "zelenému" životu.

Po proudu času, za divadlo

S několika krátkými výstupy nezbytného bytí, jemuž vždy sluší spíše nepřiznané hraní, je to zřejmě jediné viditelně slabší místo Havlovy hry.

Není to zdaleka jen hra o obtížném konci kariéry politika, o virtuálnosti politického světa nebo o mediální manipulaci. To by se Odcházení zdrclo do prvního plánu. Havel dramatik míří i do spodnějších pater, k jemnějším kořenům, za pouhé divadlo. Sahá po proudu času, jenž mu při psaní, "ve snaze zapsat se", protéká rukama. Každý se jednou na chvíli stane Learem a vyjde si na procházku višňovým sadem, kde se už pilně kácí...