Recenze Havlova Odcházení: Hra o politicích, kteří zabírají místo

Setkání tří tvořivých prvků - textu Václava Havla, režiséra Davida Radoka a prostoru Divadla Archa - dopadlo šťastně, i když zatím bez happy endu.

Zjevení Leara

Hlubší scéna kukátkově upravené Archy příjemně celou hru otevřela a Davidu Radokovi se víceméně povedlo překlenout bolestivá místa, jež vyčuhovala z Havlova textu. Nejméně se to povedlo v zapojení předtočených autorových sebereflexí do hry (postava Hlasu mluvená Havlem), které zejména v první části rušily a zpomalovaly tempo inscenace - ve druhé polovině už na většině míst působily jako přirozená součást divadla.

Druhé úskalí - propojení původního Havlova textu s odkazy na Shakespearova Krále Leara a Čechovův Višňový sad - překlenul režisér Radok bravurně.

Chvíle, kdy potoky deště zalévají Jana Třísku, který se z role odcházejícího kancléře Riegera převtělil do šílícího Leara, byla nejen jedním z nejlepších míst inscenace, ale i důležitým zlomem, kdy se hra z havlovské politické grotesky dostává do jiných dimenzí (metafyzických, surreálných, dějinných). Radok tu využil zkušeností z opery, ale i postmoderní metody dvojí ironické narážky.

Tříska se v Havlově hře spojoval se svou slavnou learovskou rolí při shakespearovských slavnostech na Pražském hradě, se vším, co to v nové souvislosti přináší, včetně "uměleckého" přehrávání. Šílenství v rozhodování politika, který musí odejít ze scény a zároveň bytostně touží zůstat (Havel, Klaus, Zeman), bylo až tělesně hmatatelné.

Třískův Rieger se riziku přehrávání nikdy nevyhne. Ale v představení to nevadí, protože veškeré námitky vyruší už úvodní poznámka Havlova Hlasu, žádající civilní herectví. Tříska je omluven, až na ty stařecky natěšené poskoky hup, hup do altánu, kde se chystá milování s politoložkou a multikulturní sociopsycholožkou Beou.

Vynikající výkon odvádí Zuzana Stivínová, náhlá náhradnice Dagmar Havlové v roli kancléřovy dlouholeté přítelkyně. Milující žena v pozadí, která řídí kroky velkého politika, sice nebyla chvíli tak přímočaře havlovsky sebeironická, zato přesvědčivě "ženská" (jak moc jí slušela desítka převleků, jak krásně hysterická i naivní uměla být), což mimo jiné potvrzoval nadšený smích divaček, dam v nejlepších letech. Stivínová je bez debat herečkou, na niž se bude po mediálně milovaném Třískovi do Archy chodit.

Prostorová arogance

Herecké výkony by se, pravda, měly hodnotit, až budou hrát herci skutečně naostro. O studii bezskrupulózního vicepředsedy Vlastíka Kleina, provedené Ivanem Řezáčem, se ale pomlčet nedá.

Arogance moci se v něm snoubí s citovou bezohledností, kterou režisér zdůraznil hned na začátku jemně a nenápadně tím, jak tento profesionální politik dokáže ostatním zabírat místo, doslova i přeneseně. Je to jen jedna z mnoha aktualizací. V Havlově Odcházení si jich diváci najdou mnohem víc. Ostatní se mohou klidně bavit nápaditým, živým divadlem.

Prohlédněte si fotogalerii z tiskové konference k Havlově hře ZDE