Politický týden u nás byl ve znamení rozpravy o výhledech, které má Česká republika na přidružení do NATO. Rozpravu zahájil v poslanecké sněmovně prezident republiky a názorů bylo požehnaně jako letos hub.

Chvílemi to mohlo vyvolat dojem, že NATO otevřelo svou náruč a už se nemůže dočkat, až nás obejme. Zchlazení přišlo, odkud přijít muselo - kromě jiných od samého generálního tajemníka aliance Manfreda Wörnera. Ten řekl na rovinu, že na nadcházejícím lednovém (1994) summitu NATO nelze očekávat přijetí kterékoli země, nepadnou ani jména možných kandidátů na členství, ba nebude zmíněn ani časový plán jejich případného přijímání. Což nevylučuje, že by se v průběhu téhož summitu popřípadě neuvažovalo o "otevření dveří" k budoucímu rozšíření.

Mohlo by se tedy zdát, že domácí rozprava na tento námět nebyla ničím víc než bouří ve sklenici vody. I tak ale nebyla zbytečná. Řekl bych dokonce, že užitečná - leccos totiž připomenula, na co bychom raději asi pozapomněli. Třeba naši historickou zkušenost s aliancemi, které se nám věru neosvědčily.

Prvorepublikánská smlouva s Francií, podle níž nám francouzský spojenec měl přijít bez výhrad na pomoc, hanebně zklamala v září 1938. Podobně neslavně dopadla smlouva o přátelství a vzájemné spolupráci československo-sovětská. Citujme, co o tom řekl Edvard Beneš příteli, novináři Ivanu Herbenovi. Doslova toto: "Sověty nás za Mnichova zradily stejně jako Daladier a Chamberlain, jejich ochota byla jen předstíraná, byl to pouze obvyklý komunistický trik."

A právě na pozadí těchto dvou našich dějinných malérů by neměla zapadnout připomínka ministra zahraničí vyslovená v té rozpravě o NATO. "Žádná aliance," řekl Zieleniec "nemůže zaručit svobodu a nezávislost republiky, pokud občané této republiky nebudou připraveni ji hájit, bude-li třeba i se zbraní v ruce." A to i tehdy, že v případě agrese proti našemu státu by bezpečností aliance zklamaly.

Vím, že tu vstupuji na tenký led názorů a protinázorů, nesčetněkrát vášnivě prodebatovaných v době předmnichovské, mnichovské a ještě dlouho pomnichovské. Neúprosný verdikt historie ovšem zní: kolektivní bezpečnost zklamala, Francie zradila, Čechoslováci kapitulovali bez boje. Kapitulace byl sice nadiktována, vnucena, ale přijata. Bez boje.

Do této strohé definice však také patří skutečnost, že jsme kapitulovat nechtěli, především se nechtěla vzdát naše tehdejší dobře vycvičená a vyzbrojená armáda. A nejen ona. Byly vyhlášeny dvě mobilizace, jedna v květnu a druhá v září 1938. Obě byly svědectvím o připravenosti velké části občanstva hájit napadený stát. A to není zanedbatelná maličkost. Ovšem kapitulace bez boje je těžká hypotéka na samé podstatě společenství, které ji podstoupilo. Václav Černý v Pláči koruny české správně, i když trochu nadneseně odhalil traumatické důsledky Mnichova. Mimo jiné soudil, že tehdy byla zlomena "páteř české branné morálky na dlouhá léta".

Dnes bychom se měli ptát - jak dlouhá? I jen velmi nepřesný odhad nemůže nevzít v úvahu fakt, že půlstoletí, které přišlo po Mnichově, a zejména pak těch čtyřicet a něco let soustavného, propagačně-ideologického zpolitizování armády nemohlo než snížit její morální a profesionální zdatnost. A co říct o ráně následné - neboť rána to byla! - rozdělení československé armády po rozpadu federace?

O této dnešní naší armádě Československé republiky se moc nemluví. Vždyť ostatně sám resortní ministr se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že armáda za svého dnešního stavu by sotva byla schopna účinně bránit republiku v případě napadení. Dokonce i taková hezká podívaná, jakou je každoroční vojenská přísaha, se letos odsunula na okraj Prahy, místo aby se se vší parádou konala na jednom z významných náměstí. Za sebe si myslím, že to není ani férové, ani důstojné, spíše se tu zase jednou projevila lhostejnost k tradici.

Hovoří tu snad militarista, milovník uniforem či dokonce válečný štváč, jak se říkávalo za bolševika? Zdaleka ne. Jen skromný stoupenec masarykovské zásady, že "válka není nejhorším, rozhodně ne jediným zlem. Život nečestný, život otrocký jest horší". A ještě: "Armádu mít musíme: a máme-li ji, tož ji musíme mít co nejdokonalejší."

17. října 1993

(Převzato z knihy Pavel Tigrid - Komentáře k událostem)