Pavel Tigrid Schönfeld že má devadesát? Devadesát, to je téměř pravý úhel! Do prdele, kam to bez něj ploveme? Nevím, jak lépe česky pogratulovat...

-

Čtu Tigridovu knihu "Průvodce mladé inteligentní ženy po vlastním osudu". Pasáž, ve které autor popisuje, kdo a jak v Čechách udržoval a udržel za absolutismu češtinu při životě. Spisovatelka Karolína Světlá, nebo bezejmenný vorař?

To se tehdy paní Karolína procházela s přáteli a slunečníkem na nábřeží, korzovala u Karlova mostu. A kolem, po Vltavě pluli špinaví zarostlí voraři. Plavili dřevo ze Šumavy kamsi, zřejmě do Hamburku. Paní Karolína, aby se před přáteli vytáhla, jak ovládá opovrhovanou češtinu, seběhla až ke břehu, Vltava ještě nebyla regulovaná. A paní Karolína mávala na voraře slunečníčkem: "Hoj, voraři, vy poslové hlubokých šumavských hvozdů, kampak s tím plovete?"

A starý vorař, předák s bidlem na zádi, vytáhl fajfku z huby, uplivl si a paní Karolíně krásnou češtinou hlasitě odpověděl: "Do prdele!".

Do prdele, kam to ploveme, Tigridovi je devadesát...

-

V 60. letech, dlouho před "Průvodcem", jsem četl knihu, detektivku, jejíž hlavní postava, soukromý detektiv Nestor Burma, měl kancelář v pařížské ulici rue Croix des Petits Champs. Živě jsem viděl, cítil jsem, jak to v jeho kanceláři voní koňakem, vínem, doutníky, koženým křeslem.

"Nestor v rue Croix des Petits Champs, tam bych se rád podíval!"

Trvalo to patnáct let...

-

Uprostřed rue Croix des Petits Champs bývala v 80. letech redakce Tigridova časopisu Svědectví.

Vonělo to tam jako v prádelně. "Sedni si, já musím ještě zavolat do Prahy, Havlovi," řekl mi šéfredaktor na uvítanou, když vytáčel číslo. "Nechceš prací prášek Persil?" "Prací prášek?" Sedl jsem si, pokrčil rameny. "Nemám..." "Haló, haló..?" odkašlal si šéfredaktor. "Tady Nestor, Václave... Ach, to jste vy, paní Olgo, promiňte. Tady Nestor, nechcete prací prášek?" "Vy jste Nestor?" vecpal jsem se do telefonátu já. "Vy jste skutečně Nestor?"

"Aha, prášek máte," přendal si šéfredaktor sluchátko do druhé ruky, nadzvedl obočí. "A pana manžela také máte? Aha, nemáte..."

"Vy jste Nestor?"

"Tak co?" sedl si šéfredaktor naproti mně, když s Prahou domluvil potřebné. "Pojďme si tykat!"

"Ty jsi Nestor?"

"Říkají mi tak, veselé krycí jméno. Nechceš prací prášek Persil?"

"Nemám pračku." Nestor v rue Croix des Petits Champs...

-

Nestor Pavel Tigrid spolu s Milanem Plukovníkem Kubesem vymysleli výborný způsob, jak do tehdejší ČSSR nenápadně pašovat exilovou literaturu. V obchodním domě C&A, za peníze CIA, koupili velké balení, škatuli pracího prášku Persil, v ČSSR tehdy nedostatkového. Lékařským skalpelem opatrně odřízli, odpreparovali dno. Na misku kuchyňské váhy odsypali 2,5 kilogramu pracího prášku a do preparované krabice ukryli 2,5 kilogramu časopisu Svědectví. Z jednoho balení jim tudíž zbylo 2,5 kilogramu prášku. "Nechcete prací prášek?" Krabici opět zalepili, zašili, uvedli do původního stavu a náhodně posílali do vlasti...

-

To bylo doma překvapení! Co teď? Jděte v takovém případě udat na policii závadové tiskoviny! Ministerstvo vnitra by určitě zabavilo i prací prášek, čím pak prát? Rád bych věděl, kolik lidí tehdy tajně pralo za peníze CIA. Co vím, žádný se nepřiznal. Já také ne...

-

Mne Pavel Tigrid vybavil dvaceti kilogramy Svědectví a penězi od CIA na benzin a diety. Spolu s přítelem Jiřím Pallasem jsme odjeli do Helsinek, kde se v 80. letech odehrávalo mistrovství světa v něčem, asi v atletice. S Jiřím Pallasem jsme se měli vetřít do olympijské vesničky a tam časopis Svědectví rozdávat českým sportovcům a fanouškům. Zasouvat časopis za stěrače aut a autobusů s českou poznávací značkou.

Dvacet kilogramů té třaskaviny jsme vezli v kufru starého Opla Kadetta. Při příjezdu do olympijské vesničky jsme museli projít policejní kontrolou. "Copak to vezete?" listoval finský policista Tigridovým časopisem. "Copak je to?" "Pozdrav českým sportovcům, suvenýry," nelhali jsme s Jiřím Pallasem. "Na památku!" "Vy jste čeští sportovní fanoušci?" pomohl nám finský policajt a pod Opla Kadetta zasunul velké zrcadlo na kolečkách. To aby si automobil prohlédl i zezdola. Žádná bomba tam nebyla. "Ano jsme fanoušci sportu!" lhali jsme s Jiřím Pallasem, atletika nám byla u prdele.

"Fanoušci, roztleskávači!"

"Máte diravý vejfuk," policajt vytáhl zrcadlo zpod Opla, zasalutoval a odmávl nás. "Jeďte." Jeli jsme, výfuk byl slyšet...

-

A teď bych se ti, Pavle Tigride, rád k něčemu přiznal. Ten diravý výfuk jsem si dal ve Švédsku opravit a opravu zaplatil z peněz od CIA. Účtenku jsem jim neposlal, stejně mají v Pentagonu jiné starosti. A po pětadvaceti letech je to snad promlčené, co myslíš?

P. S.

Dozvídám se, že na domě, ve kterém jsi žil v Praze, bude odhalena tvá pamětní deska. Jestlipak u ní budou držet pionýři čestnou stráž? Do prdele, kam to ploveme, Pavle?

Vlastimil Třešňák, muzikant