V roce 1880 navrhovali princip skenování obrazu Američan E. E. Sawyer a ve Francii Maurice Leblanc. Samotný termín televize je však spojován s rokem 1900, kdy jej na Mezinárodním kongresu o elektřině, který byl součástí všeobecné výstavy v Paříži, použil Constantin Perskyi. Název pochází částečně z latiny, částečně z řečtiny - "tele" (daleko) je řeckého původu, "visio" (vidět) z latiny.

Alexander Bain, skotský vynálezce, formuloval už roku 1843 tři nutné předpoklady pro elektronický přenos pohyblivého obrazu. Bain dokonce dokázal (přes telegraf) obraz na dálku posílat - rozložený na rastr, ale ke skutečnému pohyblivému obrazu chyběl ještě právě třetí předpoklad - synchronizovanost. Na technickém řešení těchto problémů pracovali v průběhu dějin různí vynálezci. Převod na elektrický proud např. pomohl řešit objev, který učinil Angličan Willoughby Smith, a to, že selen má pozoruhodnou vlastnost - jeho vodivost se mění v závislosti na intenzitě dopadajícího světla. Tím byl položen základ k pozdější výrobě světločivných prvků umožňujících převádět světlo na elektrické signály. (Nápad přenosu obrazu pomocí zařízení koncipovaného na principu lidského oka, kde by jako mechanická sítnice sloužily selenové články, poprvé představili v roce 1880 londýnští profesoři William Edward Ayrton a John Perry). Německý vynálezce Paul Nipkow zase dal světu mechanické zařízení známé pod názvem Nipkowův kotouč, který řešil problémy číslo jedna a tři - rozklad a synchronizované znovuzkompletování obrazu. Rotující kotouč se spirálovitě seřazenými otvory, který vynalezl Nipkow ještě jako student a nechal si jej patentovat roku 1885, umožňuje rozklad obrazu na jednotlivé body. Ačkoli Nipkow použil pro svůj projekt mechanické zařízení, systém, myšlenka skenování jako takového zatím nebyla nahrazena ničím lepším. Katodovou trubici (Cathode Ray Tube - CRT), základ klasické televizní obrazovky, vynalezl v roce 1897 německý fyzik Karl Ferdinand Braun. V roce 1906 v USA Lee de Forest přidal vynález nazvaný Amplion (Amplifying Triode Valve) umožňující zesilovat slabé signály vytvářené selenovými fotočlánky. A to už bylo docela dost na to, aby se mohla zrodit televize. První předchůdce dnešních televizorů můžeme datovat až do konce dvacátých a počátku třicátých let minulého století.

Televize má mnoho vynálezců

Nicméně na otázku, kdo je vynálezcem televize jako takové, není jednoznačná odpověď. Američné ji připisují Charlesu Francisi Jenkinsovi (experimentoval s přenosem obrázků a v červnu roku 1923 předvedl televizní přenos) či Philo Tayloru Farnsworthovi, Japonci věří, že jím byl Kenjiro Takayanagi, otec japonské televize, podle Rusů Boris Rosing a jeho student Vladimir Zworykin, ve Francii Edouard Belin. K významným postavám spojovaným se vznikem televize je řazen i maďarský vynálezce Dénes von Mihaly, Britové považují za klíčová hlavně dvě jména: Alan Archibald Campbell-Swinton jako tvůrce konceptu, který popsal ve svém článku "Distant Electric Vision" z roku 1908 a následujícím z roku 1911, v němž popsal obvodové diagramy, John Baird jako praktický realizátor. A právě se jménem John Logie Baird jsou počátky televize spojovány nejčastěji - tento skotský vynálezce dokázal v roce 1925 za použití mechanické televize přenést tónovaný obraz v reálném čase. Obraz měl pouhých třicet řádků, nicméně to stačilo k tomu, aby na něm byla rozpoznatelná lidská tvář, a televizní éra mohla začít. V následujících letech zrealizoval Baird, který se stal průkopníkem v televizní technice, kabelové vysílání i vysílání transatlantické (Londýn-New York) a postupně dosáhl obrazu až o 240 řádcích, tedy hodnoty srovnatelné s klasickými moderními televizory (tuto technologii používala pro své vysílání i televize BBC). Experimentoval rovněž s infračerveným obrazem a trojrozměrnými obrazy, a jeho mechanická televize, předvedená v létě roku 1928, dokonce do jisté míry zvládla reprodukovat i barevný obraz - ještě před nástupem elektronické barevné televize, na jejíž počátky si svět musel počkat až do 40. let minulého století, kdy se prosadila televize elektronická, tedy bez pohyblivých částí.

Za tvůrce moderní televize je často považován Američan ruského původu Vladimir Kosma Zworykin, který si v roce 1923 nechal pod názvem ikonoskop patentovat elektronovou skenovací trubici, jádro televizoru. Ikonoskop byl vlastně elektronický skener pracující na principu primitivní TV kamery. Podobné zařízení vyvinul další vynálezce P. T. Farnsworth, který v roce 1927 úspěšně předvedl přenos obrazového TV signálu (patent na svůj elektronický skenovací systém získal roku 1930).

Nastupuje barva

Technologii stínové masky pro barevnou televizi si nechal patentovat v Německu v roce 1938 Werner Flechsig a na Mezinárodní rádiové výstavě v Berlíně o rok později se barevná televize už představila veřejnosti.

Vysílání v barvě se však svět dočkal až po 2. světové válce. První zemí, která zahájila regulérní vysílání barevné televize, byly Spojené státy. Pro mnohé bude možná překvapení, že druhou zemí světa, kde začala televize vysílat barevně byla - Kuba. Historie barevného TV vysílání v Evropě je odlišná od amerického systému vzhledem k tomu, že evropské TV společnosti, tehdy většinou státní, nepřijaly americký barevný standard. Bylo vyvíjeno několik systémů, jako první byl patentován v roce 1956 SECAM, ještě několik let předtím, než v roce 1967 začal skutečné vysílání. Německo vsadilo na systém PAL (Phase Alternating Line), uvedený v roce 1963, který byl technicky podobný americkému NTSC, ale přebíral některé prvky od systému SECAM. V Evropě začalo první regulérní vysílání v létě roku 1967, a to v červenci britskou BBC 2, vzápětí v srpnu následovalo Německo (oba státy v normě PAL), na podzim téhož roku se diváci dočkali barevného vysílání v normě SECAM ve Francii. Systém PAL se stal standardem ve většině západní Evropy (s výjimkou zmíněné Francie a Lucemburska využívajících SECAM a Itálie, která přijala vlastní národní TV systém ISA - v roce 1977 však i Italové přešli na PAL) a v zámořských teritoriích. SECAM se stal oblíbeným v zemích s kopcovitým povrchem a státech s velkým počtem provozovaných černobílých přijímačů. Díky své vyšší odolnosti se kromě Francie ujal i v Sovětském svazu a východoevropských zemích, Ameriky ovládlo NTSC. A aby toho ještě nebylo málo, Japonsko, resp. jeho společnost NHK, představilo vlastní variantu NTSC s názvem NTSC-J.


1.Obraz je potřeba rozložit na jednotlivé body a opět složit.

2. Světelné hodnoty je potřeba převést na elektrický proud odpovídající intenzity a naopak.

3.Rozklad i skládání musí probíhat synchronizovaně.