Tomáš Sedláček ani tentokrát nezklamal. Ačkoliv mnohem smířlivějším tónem než ve svých předchozích příspěvcích, opět v plné nahotě ukázal, jak deformované je stále ještě vnímání ekonomie jako vědy ve středoevropském prostoru.

Nevšímajíc si nezdařilé snahy o odlehčení („přátelé, nezacyklili jsme se trošičku“), zjevně haštěřivého slovíčkaření („matematika není věda, ale abstraktní konstrukt“) a irelevantních citátů (bezpochyby velkých) filozofů minulých století, zabírajících s cílem dodání „váhy“ jinak argumenty postrádajícímu textu většinu místa, zarážející jsou zejména dvě úvahy.
První je sugerování myšlenky, že pokud si s pojetím ekonomie jako „kecací vědy“ vystačili velikáni jako např. A.Smith (které zná každý středoškolák), pak je něco podivného, snad falešně elitářského na tom, že se moderní ekonomové (které většina lidí v zemi, kde se za ekonoma stále bohužel často považuje účetní v podniku, nezná), snaží svůj projev matematizovat.

Ano, nu, i staří fyzici si po tisíc let vystačili s „kecacím“ popisem reality. Otázkou však je (nebo spíše není), zda bychom bez matematizace fyziky byli s to vysvětlit elektromagnetismus, fotoelektrický jev či turbulentní toky kapalin. Anebo zda by i bez matematiky Paula Dirace v roce 1928, slovy T.Sedláčka, jen tak „na-padla“ či „pře-padla“ myšlenka existence pozitronu (který byl skutečně experimentálně pozorován pak o pár let později). U ekonomie je situace podobná – ekonomická realita je mnohem složitější dnes než v dobách, kdy psal své práce A. Smith či J.S.Mill. Pomineme-li zjevnou výhodu formalizace ekonomické teorie, kterou je, že dává jasně testovatelné (a, Popper zajásá, vyvratitelné) hypotézy, pak samotná složitost ekonomické a finanční reality přímo volá po matematice jako po způsobu, jak myšlenky třídit. A to bez ohledu, na to, zda daný model je nebo není „správný“. Black-Scholesův model oceňování opcí nemusí být z hlediska pozorované reality vůbec ten správný, co však říká je, za jakých přesných předpokladů tomu tak bude a jaká je vazba mezi předpoklady a výsledky – strukturuje tak úvahu. Netvrdím, že se v ekonomii nenajdou situace, kdy se rigoróznost metody nestává fetišem a cílem samým o sobě– tvrzení, že v praxi „často pozorujeme“ vyprázdnění obsahu na úkor formy, je však z mé krátké osobní zkušenosti s akademickou ekonomií příliš silné kafe.

Druhou zvláštní úvahou Sedláčkova příspěvku je přesvědčení, že formulace (hospodářsko-politických) opatření je jaksi „vně“ ekonomie a že samotný „nápad“ je něco tak transcendentálního, tak mimo ekonomii, že automaticky posouvá ekonomii jenom do role ověřovatele hypotézy. Ponechme stranou, kolik nápadů by nás vůbec nenapadlo nebýt znalostí matematizované ekonomie nebo kolik „nápadů“ bychom nezavrhli hned (ačkoliv bychom měli) nebýt známých výsledků teoretických experimentů v modelových ekonomikách. Dnes už nikoho „nenapadne“ mít centrální banku závislou na vládě – není to i proto, že optimální, matematicky odvozený kontrakt mezi společností a centrální bankou prosté volá po její nezávislosti? Ano, ve finále by nás to asi i bez matematiky „napadlo“ – nestálo by však tato metoda pokus-omyl mnohem více, než pár hodin strojového času počítače?

Nebo jinak - můžeme se všichni nakrásně shodnout, že lidé se na stát budou skládat daněmi nebo že nezaměstnaným budeme dávat podporu, když ztratí práci. To nám ale žádný nápad jakými daněmi lidé budou platit nebo jakou podporu budou lidé dostávat (jak dlouho, jaká struktura atd.) nedá. Tedy, alespoň pokud nechceme pracně zkoušet všechny možnosti, u daní například z nekonečné množiny nelineárních daňových režimů. K tomu si musíme vzít na pomoc literaturu o optimálním zdaňování či optimálních opatřeních trhu práce a nechat „mluvit“ matematickou optimalizaci (mimochodem, progresivní daně navzdory často omílaným, mnohdy ideologickým poučkám „kecacích“ ekonomů nevycházejí v této souvislosti vždy tak špatně). Jenom ta nám zodpoví otázku, jakou strukturu má mít dané opatření, bez toho, abychom museli jít zdlouhavou a mnohdy drahou cestou pokusu a omylu. Zde jenom „kecací“ nápad nepomůže.

Martin Lobotka

analytik České spořitelny, absolvent M.A. programu na CERGE-EI