Stanislav Komárek: Proč jsem nepodepsal, čili vzpomínky mladíka

Proč jsem nepodepsal, čili vzpomínky mladíka

V době vzniku Charty 77 jsem byl gymnazistou z venkovské, neprominentní a neintelektuální rodiny a o událostech v Praze jsem nevěděl prakticky nic - ani jméno profesora Patočky jsem tehdy neznal. Mediální chrlení špíny a večerní hlášení Hlasu Ameriky, která můj nebožtík otec pravidelně poslouchal, však dávaly tušit, že se jedná o událost zcela zásadní povahy. Jak by se asi věci vyvíjely, kdyby režim nebyl tak fenomenálně tupý a nespustil výstražně-útočný ryk, ale ve vší tichosti poděkoval signatářům za cenné podněty a svěřil jim nějaké nicotné úřádky v rámci řekněme resortu kultury?

Kopání vlastního hrobu

Takovouto míru mazanosti však od dinosaurů tehdejšího typu nebylo lze očekávat. Ani nejztřeštěnější prorok by však nebyl tušil, že si svým počínáním velmi rychle kopou hrob a za pouhých třináct let po nich převezmou "samozvanci a zkrachovanci" bez jediného amerického výstřelu vládu v zemi, politicky zcela vyhnilé (budiž Chartě 77 připočteno ke cti, že na rozdíl třeba od legionářských bratrstev první republiky nevyprodukovala téměř žádnou sebeoslavnou beletrii či filmy - že by přece jen pokrok v dějinách?).

Labilita moci

Právě poznání o labilitě světských věcí, moci bezmocných a bezmoci mocných je to nejdůležitější poučení, které si z heroické a pohnuté historie Charty 77 lze odnést. Svět je do značné míry v něčem stále stejný a moc visí na podobně tenkém vlákně i dnes, byť v jiných kulisách. Všechny sny signatářů i jejich sympatizantů se vrchovatě splnily: Česko je dnes zemí s parlamentní demokracií a s ní souvisejícími svobodami, s "kapitalistickou" strukturou ekonomiky, je součástí NATO i Evropské unie, zmizela náboženská nesvoboda i povinná vojenská služba. Které generaci se uskutečnilo víc přání? Přesto jsou problémy na světě jaksi bez dna...
To se ovšem tehdy nedalo ani vzdáleně tušit, komunismus se jevil na staletí a signatáři Charty jako naivkové, nesoucí kůži na trh a nabíhající na nůž cynismu stepního typu.
Vzhledem k tomu, že jsem právě v roce 1977 viděl jako hlavní a jediný úběžník svého života studium biologie, děsil jsem se ve své postpubescentní dušičce představy, že součástí přijímacích pohovorů (byly v dubnu) může být i kapciózní otázka "Co soudíte o pamfletu jménem Charta 77?". Čekat se to z principu dalo. Za bezesných nocí ve svém jindřichohradeckém pokojíku jsem dumal, jak neztratit před sebou samým tvář a zároveň nepřijít o vědeckou zemi zaslíbenou, na kterou jsem se po léta třásl a připravoval - místo ní by následoval nástup na vojnu.
Bylo to tak trochu jako dilema bohatého mládence z evangelií. Nakonec jsem vymyslel vyhýbavě kompromisní odpověď: "Chartu 77 jsem nečetl, ale z toho, co jsem slyšel, soudím, že je to text, s nímž se český biolog nesmí identifikovat." Na tuto zbraň chabých ve stylu "Tudy nešli..." naštěstí nedošlo: i fakultní straníci byli bez sebe strachy a neptali se.
Následovalo pět zapškle zamořených let na škole, než jsem naznal, že do nekonečna uhýbat do slonovinových věží vědy jaksi nelze a emigroval jsem do Rakouska. Ve Vídni jsem se vídal s celou řadou signatářů charty, zejména s Jiřím Němcem, s nímž jsme organizovali setkání a program Společnosti pro vědy a umění, a také s Ivanem Medkem. Bylo tam i dost dalších, někteří z nich tak říkajíc "druhé cenové skupiny", kteří žili tak trochu podle zásady "komunisti se mejou, my se mejt nebudem" a jejichž "odboj" se vyčerpával zejména v oslavách a manželských mnohoúhelnících na ubytovně v Ospelgasse, kde čekali na pravidelné sociální dávky bez ambic někdy něco dělat. Občas jsem si mezi ně bral z trucu kravatu, což normálně nečiním.
Také jsem si třeba na desetidílném bohoslužebně nadneseném líčení všech počinů skupiny Plastic People v kterémsi exilovém časopise tehdy uvědomil nechtěnou podobnost části opozice s vládnoucím establišmentem - všechny jejich počiny byly světodějné a hodné zaznamenání, ať už se jednalo o přijetí afghánské stranické a vládní delegace nebo o pozvracení se na tom či onom mejdanu.
Čelní představitelé charty pochopitelně byli většinou v Čechách, kde jich bylo třeba, a bránili se vystěhování, pokud to jen šlo. Já sám jsem ve Vídni chartu nepodepsal, bylo by to jako střílet na medvěda z pancéřovaného posedu, když už jsme si na něj netroufli s kopím v ruce.

Dědo, povídej...

Pravidelně jsem se se svými přáteli Robertem Falkenauerem a Vladimírem Veitem účastnil i exilových srazů ve Frankenu v Bavorsku, jen kousek od Chebu, které byly na dění v rámci charty také napojené - tehdy jsme tam platili za exilovou "mládež", ač už nám plnovousy houstly. Nikdy jsem netušil, že bude nějaké "vítězné výročí" charty a že se jej zúčastním v roli pamětníka. "Dědo, povídejte, jak to tenkrát bylo..." Život je trochu jako sen. Autor je biolog a filozof

Autoři: Stanislav Komárek