Jste přinuceni zastavit. Nepopsatelná, nenadálá, mohutná síla poručí noze, aby šlápla na brzdu. Na obzoru vystupuje čarodějný vrch Masada a člověka se zmocní neklid. Masada je hora smrti a beznaděje.
Kdyby Izrael měl svého Homéra, zapěl by o dramatických a neodvratných událostech z roku 73 našeho letopočtu na Masadě tklivou, heroickou píseň. Byli by tu možná noví Achillové, Hektorové a Paridové. Masada ale leží v pustině u Mrtvého moře, její osud je spojen s římskou nadvládou, a jelikož si židovský národ nepotrpěl na epické písně typu Iliady nebo Odyssey, máme o osudu Masady jen kusé zprávy, fakta.

Masada přitom volá po velkém literátovi, co by ji vysvobodil z mytické lokální tragičnosti a vyslal světu poselství a svědectví, čeho všeho je národ, člověk schopen, když jej posedne touha zničit okupaci.
Co je Masada? Zeměpisně vzato se jedná o horu u jižního cípu Mrtvého moře. Suchou jako vápno, oranžově rudou jako povrch Marsu. Přes osm set metrů vysoký kopec se liší od okolních kopců jen zdálky viditelnou šnečí cestou, která dokazuje, že si kopec vybrali k osídlení lidé. Historicky je Masada vrchem, na němž nechal Herodes vybudovat pevnost. Soběstačnou opevněnou osadu na vršku, která měla odstrašit vetřelce z jihu, především mocichtivou egyptskou královnu Kleopatru.

Během povstání proti Římanům se na Masadě schovala téměř tisícovka "buřičů", pocházející z řad náboženské sekty zélotů - horlivců, kteří věřili v brzký příchod Mesiáše a pohrdali světským životem. Tak se dá pochopit i jejich zoufalý čin ve chvíli, kdy po třech letech se Římanům konečně podařilo dostat k hradbám s dostatečnou vojenskou silou. 960 mužů, žen a dětí spáchalo kolektivní sebevraždu. Otcové zabili dcery a ženy, aby je neznásilnili římští vojáci, syny a sebe, aby unikli otroctví.
Děsivá podívaná, která se odehrála před očima římských dobyvatelů, je strašila ještě po letech. Když se dostali do pevnosti za hradbami, čekala na ně jen hromada mrtvých těl a děsivé ticho smrti.

Když současník vyrazí na Masadu, celý příběh se mu v hlavě rozvine znovu, jako by šlo o obehraný divadelní šlágr. Masada je povinné místo tryzny pro Izraelce a pro zbytek světa působivý zjev bezmezné síly víry a krutosti minulých epoch, kdy lidský život měl mnohdy cenu menší než hlt vody. Když pozorujete horu v tetelícím se horkém vzduchu, uvědomíte si, že z pohledu života Masady jste současníkem událostí. Co znamená nějakých dva tisíce let pro horský masiv? Nic, lidskou vteřinu.

V dlouhé hlučné frontě na lístky si vyslechnete rozhovory v desítkách jazyků, trpělivě stojíte a těch pár desítek minut přivolává náladu čekání, urputnosti a únavy, která se k Masadě hodí stejně tak, jako frak k dirigentovi nebo koně pod sedlo Mongolů. Masada promění lidské uvažování o čase. Začnete počítat, jak vypadají tři roky v obležení a tři roky obléhání. Kolik vzteku se utopí ve víně, kolik nadějí zmaří tvrdá vytrvalost. Dostanete lupeny a jdete na "hadí stezku", kterou vybudovali lidé starověku, po níž kráčeli židovští uprchlíci a pak i římští vojáci.

Cesta na Masadu vypadá hrozivě, ale minimálně polovina všech návštěvníků neodolá a dere se vzhůru pěšky. Až na úpatí pochopíte ten smutný boj, otřesné obléhání. Hora je strmá a šnečí cestička, kterou se drápete vzhůru, je náročným schodištěm, kde špatný úkrok stranou je možností, jak si polámat nohy a skutálet se šikmým polem kamení.
"Vidíš ten čtverec? To je římský tábor," ukazuje nevěřícně udýchaná matka tři dětí, které postávají nad ní a kroutí hlavou nad tím nápadem, vyměnit válení u moře za výstup na horu, která skrývá pouze trosky a příběhy dávno pohřbených lidí.

"Každé ráno, když Židé vstali a došli k hradbám, viděli římské obléhatele," vysvětlovala asi smysl cesty. Ano, každé ráno, každé poledne i večer, se mohla tisícovka bojovníků proti římské okupaci, schovaná ve chvíli, kdy Římané povstání začali drtit, ubezpečit, že prstenec vojenských táborů se nehnul, impérium se nestáhne a nenechá je odejít. Byly to miliony pohledů do beznaděje.

Španělský filozof José Ortega y Gasset psal, že antická epika je založená na neopakovatelnosti. Je pouze jediný Achilles, jediná Helena svého druhu. Jejich jedinečnost je důvodem, proč je příběh bezbřehou oslavou jejich životů. Každý další den na Masadě umocňoval jedinečnost židovských osadníků, kteří díky unikátnímu systému vodních nádrží měli co pít a díky sýpkám a chovu dobytka na rozlehlé planině na vrcholu co jíst. Když přišla poslední chvíle, vše skončilo, zmizelo jako vůně v povětří.

Stísněnost na kopci je strašlivá. Jen bezcita nebo totální ignorant nepropadne temnému depresivnímu kouzlu krvavé řeže. Tady to bylo, tady byl slyšet pláč a křik lidí, co skočili do sopky nevědomí, do smrtelné jámy a nikdy se nevrátili. Čin zélotů, jedněmi nazývaný hrdinský, jinými šílený, žije na vrchu Masady dodnes a snad jen totální zničení dědictví písemného i ústně předávaného by mohlo jejich osud nadobro pohřbít.
Co je Masada? Svědectví násilí, fanatismu, nerovného boje. Masada je víc než jen izraelský národní symbol, zeměpisný bod kousek od pouště. Je svědkem temné, dnes pouze spící strany lidské duše.