Dnes není nutno naší vědecké veřejnosti zvláště zdůvodňovat, že tento textový korpus, tvořící jeden z pilířů novověké biologie vůbec, si zaslouží českého vydání. Eventuální hlasy o tom, že text je “zastaralý”, jsou zcela absurdní – ani Shakespearova dramata, ani Liviovy římské dějiny není nutno “aktualizovat” – jsou svědectvími minulosti a promlouvají sama sebou.
Nejen historie vědy, ale i správné pochopení povahy přítomné doby začíná tam, kde minulost neznáme jenom z poslední brožurky typu “Minulost, jaká byla doopravdy”, ale přímo z jejích pozůstatků, což jsou pro novověkou vědu pramenné texty (vykopávky činěné v Downu naštěstí nepřipadají v Darwinově případě v úvahu).
O problematice pohlavního výběru, jak jej chápe současná evoluční biologie, si může český čtenář udělat dostatečnou představu ze čtyř děl, vydaných v nedávné době – Zrzavý, Štorch, Mihulka: Jak se dělá evoluce, Paseka, 2004, Flégr: Mechanismy mikroevoluce, Karolinum,1998, Flégr: Evoluční biologie, Academia, 2004, Ridley: Červená královna, Mladá Fronta, 1999. Měl jsem tudíž za nadbytečné, opatřovat text poznámkami typu “zatímco Darwin se ještě naivně domníval, že…, dnes už věda dobře ví, že…”, neboť příslušné pasáže jsou dobře dohledatelné a sám nesdílím některá mínění současné biologie o pohlavním výběru bezezbytku.
Umanutí kreacionisté
Vydání knihy má možná více než kdy jindy také cíl “světonázorový“. Domnívám se, že myšlenku o evoluční minulosti Země, byť všechny detaily jejího průběhu a sil, které ji řídí, možná nedržíme v rukou tak pevně, jak se předstírá, je třeba velmi zdůrazňovat ve světě, kde se kreacionismus nejprostšího typu spíše šíří, nežli ustupuje. Je také typické, že sofistikované a opatrné typy kreacionismu, třeba u Telharda de Chardin, či “měkčí” typy evolucionismu, třeba Portmannův, v přítomné době ustupují do pozadí a zůstává jen nejtvrdší neodarwinismus a nejjednodušší kreacionismus jako dvě pevná, leč smutná skaliska.
Měl jsem s exponenty kreacionismu možnost několikrát diskutovat a fascinovali mne umanutostí a misijním zápalem. Každý může zajisté věřit, čemu chce – ve Spojených státech toto stanovisko zastává skoro 50% obyvatelstva. Též u minulosti světa nikdo nebyl a naše představy jsou vždy vytvořeny jen na základě nepřímých dokladů. Není absolutní jistoty, že před 6000 lety Bůh-Žertéř nenarafičil při jednorázovém stvoření hotové fosilie do geologických souvrství i podklady pro radiokarbonovou analýzu a jiné podobné a baví se naším blouděním.
Minimálně by to však vrhalo na božství zcela jiné světlo (přiznám se, že pod takovýmto Stvořitelem bych sloužil vcelku s chutí). To však nemají kreacionisté, většinou přísní a přesní příslušníci nižší technické inteligence, vůbec na mysli. Snad je uchvátila představa, na nevědomé rovině velmi silná, o antropomorfmosti Boha či theomorfnosti lidí – oni by pak byli Bohu, Velkému Konstruktérovi, ze všeho obyvatelstva jaksi nejpodobnější…
Na každý pád by potlačení evolučních představ ve společnosti znamenalo podstatné ochuzení myšlenkového prostoru o jednu z nejpodnětnějších koncepcí, na niž novověká Evropa připadla. Možná si zde někdo pomyslí, že vidím problematiku příliš černě, ale obávám se opaku. Pokud potleskometry rozhodují, kdo je a kdo není dobrým umělcem a žijeme ve světě dominovaném zemí za oceánem, u jejíhož zrodu stál spíše duch sekty, chtějící strhnout nebe na zem, nelze si být jist ničím.
Jelena by člověk nevymyslel
S kreacionismem, byť mnohem rafinovanějším, měl hojně co polemizovat i Darwin – i on sám byl pochopitelně kreacionista, ale vyšší zásah omezoval jen na vznik nejjednodušších forem života. Darwinismus není rozhodně naukou, která by se příliš řídila principem Occamovy břitvy. Zatímco objasnit vzhled domácích zvířat umělým výběrem ze strany člověka bylo snadné a přírodní výběr plynule navázal na představy účelovosti v živém světě tak, jak je před tím pěstovala přírodní teologie, zůstala ještě celá plejáda jevů, které těmto interpretacím vzdorovaly.
Je relativně snadno představitelné, že jedinec s lepším ochranným zbarvením, rychlejšíma nohama či silnějšími drápy mohl ve vykonávání svých životních procesů lépe obstát a zanechat více potomstva. Celé absurdní pandemonium jevů, z hlediska přežití jedinců neprospěšných či v nejlepším případě indiferentních, nedalo Darwinovi spát.
Mohl by si člověk, který něco podobného nikdy neviděl, vymyslet třeba jelena – kopytníka, který má na hlavě cosi jako velký kostěný keř, který nota bene každoročně odhazuje a z dalších kilogramů pracně sehnaného kalciumfosfátu buduje jiný, možno-li větší a členitější? Uměl by si vymyslet bažanta arguse či páva, kdyby znal z kurovitých jen koroptev? Zaručeně ne. Příroda udivuje nejen svou konstrukční rafinovaností, ale i divokou fantazií a absurditami – obří zobák tukana je krásnou ukázkou kombinace obojího – bizarního cíle i velmi propracovaných prostředků k jeho konstrukci a vylehčení – s lidskými cíli to ostatně často nebývá jinak.
Dokud převládal krecionistický pohled na přírodu, nečinily tyto fenomény zvláštní problém. Stvořitel není nikomu za své počiny odpovědný, nýbrž je v nich svobodný a jejich účely a důvody nahlíží jen on sám - smrtelníkům jsou či alespoň mohou být skryty. Bozi se od lidí ostatně právě v tomto bytostně liší, a nemohou být poměřováni našimi měřítky. Už skutečnost, že učinili člověka, svědčí o špatné aplikovatelnosti našich představ o účelu, odpovědnosti a prozíravosti na výsledky jejich činností.
Tudíž i kreace zlatých, stříbrných a diamantových bažantů hravě spadá do těchto mantinelů, tím spíše, že jsou světu k ozdobě a člověku pro poučení, eventuálně i pro výstrahu pýchou, která většinou těsně předchází pád (záměrně zde pomíjím evidentně mimokřesťanské koncepce gnostiků Basileidova okruhu, učících, že svět byl stvořen padlými anděly, tj. ďábly, a to pro zábavu. Proto je tak nadlidsky propracovaný, ale jsou do něj zabudována i “systému imanentní svinstva”, působící, že démoni v jinak nepříliš zábavné věčnosti mohou s pobavením přihlížet, jak se zde navzájem rdousíme, przníme, parazitujeme a procitáme z krátkých a marných nadějí ).
Posunem celkové koncepce ke kombinaci descendence a přírodního výběru (i u Lamarcka se v rámci vnitřní tendence organismu po sebezdokonalování mohla postupně vyvíjet řekněme ocasní pera tetřívků) se z těchto fenoménů, z části, ale ne vždy shrnutelných pod hlavičku pohlavního dimorfismu, začíná stávat problém.
Proto Darwin hned v začátku postuloval další typ výběru, výběr pohlavní, kde selektujícím agens jsou v převážné většině samičky a kritéria výběru jsou estetická, s individuálním přežitím často protiběžná (kohout bažanta arguse nejen že téměř nemůže létat, ale potíže mu dělá se v hustším porostu i rychleji se otočit). Tím, že Darwin přisoudil zvířatům estetické cítění podobné našemu, vyvolal svého času veliký odpor (byť zdůrazňoval, že vkus mnohých druhů se podobá estetickým kritériím “divochů”, podle čehož vypadají i výsledky – záď mandrila hýří modřemi, žlutěmi i zeleněmi, jako na posměch viktoriánskému návštěvnictvu zoologických zahrad).
Jako způsobené pohlavním výběrem chápal Darwin i pestré barvy, kresby a lesky hmyzu, jen u pestrých a chlupatých housenek se mu to zdálo už příliš – tak vznikla, díky, Wallaceovi, koncepce výstražného zbarvení, ale to už by byla jiná kapitola.
pokračování: Darwinův dokonalý pohlavní výběr
