Autora knihy Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin Jaroslava Flegra znám už třicet let. Tedy podstatně déle, nežli jsme se před tím neznali. Když pustím své vzpomínky do volného výběhu, hned se mi vybaví zářící a evolučně zvídavý mladík, se kterým jsem několikrát procestoval země východního Balkánu a od něhož jsem v informační tristese konce sedmdesátých let poprvé slyšel magická slova „chemostat“, „turbidostat“, „sobecký gen“ a „Richard Dawkins“.

Jak známo, maturační proces pozvolna přechází v senescenční a ztratili jsme za ta léta trochu na mladistvém pelu a někteří jedinci i na ovlasení, náhradou jsme se zase poněkud obalili tituly. Podnes však oba zajisté v mnohém připomínáme velikého Charlese Darwina, zasloužilého, leč dnes už překonaného (vizme titul knihy) zakladatele evolučních nauk (vysoká inteligence a invenčnost, vášnivý a upřímný zájem o poznání živého světa, jeho původu a vývoje, neochvějná věrnost poznaným pravdám atd., atd. – však to znáte podle sebe).

Křížení holubů – umělý nebo přírodní výběr

Jaroslav Flegr mi snad nezazlí, připomenu-li, že Darwina zmiňuji ještě v jednom aspektu – také jsem po čtyřicet let choval různá plemena domácích holubů a pro zábavu je různě křížil a selektoval. Už tehdy mi bylo divné, že by umělý výběr měl být vlastně totožný s přírodním a nové druhy by měly vznikat v přírodě podobně, jako voláči či pávíci v holubnících britských chovatelů. Ne že by umělý výběr nebyl schopen velmi rychle a rasantně změnit vzhled a vlastnosti chovaných zvířat: kdo nevěří, ať si zkusí a „vyšlechtění“ nového plemene holubů během jednoho lidského života je zcela reálným očekáváním.

Potíž je jinde – výsledek se podobá spíše osazenstvu špitálu svatého Jakuba a čím více se morfologicky, etologicky či velikostně odchýlí od výchozího stavu, tj.holuba skalního, tím je ubožejší a méně schopný života. Extrémní výsledky „šlechtění“ (výraz je značně orwellovský) už si ani sami neseženou potravu, ani neodchovají svá holoubata. V teorii by tomu tak ovšem vlastně být nemělo.

Nápadný je i rychlý návrat libovolné populace domácích holubů po ochabnutí himmlerovského dozoru chovatele k výchozímu stavu, tj. zhruba k divokému skalnímu holubovi, třeba v jeho pražské věžní variantě. Celý fenomén mi byl nápadný už ze studií, ale bylo v povaze doby, že se k věření předkládala celá řada podivností, např. brzké vítězství proletářské revoluce, a bylo nutno na ně kývat. V houštině podobných trablů jsem nakonec na holuby a ostatní domestikanty pozapomněl.

Poznamenejme, že i vyučování evoluční teorii se tehdy nevidělo právě rádo a vzpomínám si na poučení, které nám udělil jeden z našich tehdejších pedagogů: Proč je ze všech živočichů na druhy zdaleka nejvíce brouků ? Protože mají pevné krovky, které je chrání před útoky nepřátel. A proč je ze všech brouků na druhy zdaleka nejvíc drabčíků? Inu proto, že mají krovky velmi zkrácené a mohou se volně pohybovat…Přiznám se, že už v devatenácti se mi na tom zdálo cosi divného, byť už tehdy jsem také docházel k závěru, že logika není pro život nejlepším vodítkem.

Prorazil kacířstvím

O to větší radost jsem měl po letech, když jsem dostal do rukou k pročtení rukopis této knihy. Celý prapodivný fenomén s domestikanty do ní zapadal a ona ta zamrzlá evoluce…Leč nebudu předbíhat a vyzrazovat pikantní tajemství, už proto ne, že konzument si knihu, jak doufám, řádně zakoupil a nemůže být připraven o prožitek samostatného proniknutí k jádru věci, což vyžaduje bedlivé pročtení celého textu od první do poslední stránky.

Výsledek usilování Jaroslava Flegra je pozoruhodný na několika rovinách, z nichž nikoli nepodstatná je i ta, kde získal spoustu času k jejímu napsání. Po zralé úvaze se totiž rozhodl, ve snaze pojistit  před ztroskotáním jednostranné investici pouze do mémů, vypustit do světa i své geny, a to hned na dvou sice velmi roztomilých, ale též velmi nezbedných vehikulech.

Od svého někdejšího vzoru  Richarda Dawkinse (už jej vidím, jak si od oxfordských bohemistů nechává přeložit ukázky z knihy, než bude hotova anglická verze, aby se dověděl víc o svém překonání) se Flegr liší tím, že svou inovaci neprezentuje jako pokračování darwinovské ortodoxie (vzpomeňme Dawkinsův termín new orthodoxy, ač se v podstatě jednalo o herezi jako hrom), ale jako kacířství. Je to zřejmě v Čechách, tradičně bohatých na hereze nejrůznějšího typu, mnohem perspektivnější cesta, jak prorazit. Jen je nutno vymyslet nějaké kacířstvo kapitální, protože ta drobná budí v městě Praze už od přelomu 14. a 15. věku jen shovívavé pousmání.

Je rovněž vynikající, že kniha byla vydána česky: jednak to zvyšuje pravděpodobnost jejího dochování (anglických textů o evoluční biologii je spousta, ale až se najde fragment českého, to bude na katedře paleolingvistiky poprask, nemluvě o tom, jak snadno vlastně může v izolované populaci nenápadně proběhnout speciace), jednak uvádí českou mládež velmi pěkně a srozumitelně nejen do evoluční biologie nového typu, ale i do vědeckého života. A tak bude mladá generace biologů a zájemců o studium této disciplíny „uvedena do života“, aniž by bylo nutné je rovnou úplně zkazit.

Korunou důkazů je matematický model

Evoluční biologie je pro jedince, kteří v ní přímo „nejedou“, disciplína zvláštní (to ovšem platí o jakémkoli segmentu lidského myšlení a konání). Abychom mohli v jejích pravidlech hry správně a úspěšně fungovat, musíme uvěřit v řadu výchozích premis (že by to někdo pouze předstíral za účelem kariéry či bohatství, naštěstí nepřichází moc do úvahy). Je to zejména přesvědčení, že hmota je cosi nadaného jen inercií, pasivní výplň prázdnoty, něco bez vlastní aktivity, neřku-li něčeho jako je „intence“, či snad dokonce „záměr“ či „vůle“.

Kde se potom tyto vlastnosti, projevující se třeba u člověka prozíravostí či plánovitostí, u nás samých vzaly (pokud nechceme věřit, že spadly přímo z nebes), se už neřeší. Živé organismy totiž nějakou, jakkoli nevědomou intencionalitu, která by hezky a jednoduše, ale „nevědecky“ vysvětlovala třeba fenomén dlouhodobých evolučních trendů, mít nemohou. Nejednalo by se až tak o to vidět ve světě nějaké „nadpřirozené“ jevy či zásahy, ale spíše o to, jak budeme chápat, co jsou ty „přirozené“. Rovněž je nutno uvěřit, že vědeckým vysvětlením je pouze nějaká metafora vzatá ze světa lidských strojů, tj. mechanomorfní a korunou důkazů matematický model.

Pokud tomuto všemu pevně uvěříme, či si ani neuvědomíme, že by se dalo myslet jinak, jsme pravými evolučními biology dnešních dnů. Jsem upřímně zvědav, jak se inovační pokus Jaroslava Flegra podaří, neboť plavat v něčem v rámci pravověří proti mejnstrýmu je velmi nejisté. Takzvaná „drobná práce“ je mezi intelektuály v českých zemích oblíbená (z nemejnstrýmových publikací zcela namátkou třeba: Petr V.:Kritický úvod do teorie přírodního výběru, 1996). Na chod „velké vědy“ či „velkých dějin“ má bohužel jen zcela minimální vliv. Ten se mění většinou náhle, tím, že zanedbávaná polarita se náhle po létech drsně vyhrne na povrch a nebere si většinou rukavičky. Jako například po pádu komunismu, který význam tržních sil po dekády zcela popíral, nastalo z roku na rok jejich vášnivé uctívání. Nová „móda“ se náhle šíří lavinovitě, podobně jako samičky většinou upřednostňují ten typ samečků, který chtějí i ostatní.

Trochu se obávám, aby léta úplného popírání jakéhokoli byť sebe parciálnějšího a nevědomějšího fungování intence v živém světě nevyústila převratem v naprostý opak: vše je výsledkem plánu a záměru, jednoho a centrálního, v tomto případě Boha-Stvořitele. Raketový vzestup a šíření kreacionismu je vedle kolapsu komunismu druhý největší společenský div, který jsem zažil, nemám z něj ovšem přílišnou radost. Svět, kde na mnoha knížecích stolcích sedí přísní mužové se svatými knihami, nevěstí v tomto smyslu mnoho dobrého.

Přál bych krásné, čtivé a vtipné Flegrově knize a její centrální myšlence lepší osud, nežli byla sudba hypotetického invenčního albánského teologa, který přišel na brilantní a mnohé vysvětlující kacířstvo krátce předtím, než Enver Hodža vyhlásil První ateistický stát.

Pevně doufám, že předchozí černá vize je jen výrazem nevědomých duševních pochodů polohumanitního škarohlída, který se probíral dějepisnými knihami víc, než je pro zdárné provozování vědy zdrávo a že příteli Flegrovi nebude na stará kolena živořiti, jsa s nevolí trpěn na Katedře inteligentního dyzajnu.

Předpokládám, že stejnou radost z knihy jako já budou mít i čtenáři z širokých řad českojazyčného obyvatelstva – krom biologů je velmi dobře přístupna i zvídavému laikovi s alespoň středoškolským vzděláním: zevrubné vysvětlování základních genetických i jiných biologických pojmů je plně na místě. Nechceme-li ovšem podlehnout publikačnímu nihilismu v tom smyslu, že ti, co vědí, stejně vědí, a ti co nevědí, stejně nepochopí a tudíž je lepší nepsat nic.