Napsat pár slov o knize, která byla v rámci novověké biologie i mimo něj asi vůbec nejčastěji citována a která se stala i v roce svého vydání bestsellerem a převratností, je neobyčejně těžké. Sekundární literatura k tomuto tématu by zaplnila možná několik kamionů. Toto české vydání je v pořadí už třetí, byť obě předchozí nevznikla pod šťastnou hvězdou.
Prvním dvěma vydáním doba nepřála
První překlad gymnaziálního profesora a vynikajícího entomologa Františka Klapálka vyšel v roce 1914 jeho vlastním nákladem s nepatrným příspěvkem Akademie věd a umění.V nastávající válečné vřavě a při malém nákladu v podstatě zapadl. Od vydání originálu tehdy uplynulo 45 let, Darwin žil ovšem v blahé představě, implantované asi Josefem Durdíkem, zřejmě jediným Čechem, s nímž se kdy setkal, že jeho dílo vyšlo i v jazyce tohoto podivného východního nárůdku.
I druhé vydání, následující 39 let po prvním v roce 1953 v Nakladatelství ČSAV, vznikalo za bizarních okolností. Český překlad Emila a Aleny Hadačových byl sice v zásadě věrný, výstižný a tvoří základ i vydání tohoto. Rovněž náklad byl vyšší a bohatě dotovaný státem, ale právě vrcholila éra vlivu Lysenkem dominované sovětské biologie, byť Stalin byl v této době už několik měsíců mrtev.
Podle toho vypadají i bohaté komentáře, které lze sice doporučit každému zájemci o problém politizace a ideologizace přírodovědy a společenskopolitické aspekty biologie vůbec, nicméně do našeho vydání pochopitelně zařazeny nejsou. Jen pro přiblížení dobové dikce dodatků: „Je potom divné, že „vědec“ těchto kvalit nedovedl přesvědčit ani své nejbližší brněnské kolegy? Mendel za svého života ve vědě neprorazil, udělal však kariéru církevní i světskou: byl zvolen opatem, stal se prelátem a ředitelem Hypoteční banky. Příznačné spojení: reakční pseudovědec, prelát a kapitalista v jedné osobě!“ Autorem je Emil Hadač, z protější strany se na rozmazaném snímku dívá odpudivý, neforemně rozteklý kněžour.
Setkání myslitelů na české půdě
Dalších 54 let muselo uplynout, aby se Darwinovo klíčové dílo opět objevilo na knihkupeckých pultech, tentokrát i s autorovými dodatky pro 6. vydání z roku 1872. Hana Rejlková-Marsault se přípravě nového vydání věnovala s obvyklou péčí, přeložila chybějící pasáže a opatřila celé dílo poznámkami.
Kniha má tytéž ilustrace jako původní vydání, tj. s výjimkou jednoho „kladogramu“ žádné. Z dodatků je připojen jen Darwinův vlastní nástin vývoje evolučního myšlení (ukazuje, kolik už bylo k jeho myšlenkám dílčích náběhů) a literární imprese zachycující osobní setkání zmiňovaného filosofa a estetika Josefa Durdíka (1837-1902) s Darwinem v časopise Osvěta roku 1876 (č.10, str. 717-727).
Vzhledem k tomu, že loni vyšly v nakladatelství Academia Dějiny biologických teorií novověku Emanuela Rádla, je nadbytečné se zde šíře rozepisovat o vzniku, významu, přijetí a vlivu Darwinova díla zhruba do přelomu století. Téměř celý druhý díl, v zásadě od strany 99 dále, je tomuto tématu věnován, včetně kapitoly o recepci Darwina v Čechách. Je při tom dobře mít na paměti, že Rádl pokládal darwinovskou větev vývoje biologických nauk za usychající, v čemž se neukázal být dobrým prorokem. Jeho líčení Darwinova místa a důsledků jeho vystoupení v evropských dějinách idejí je ovšem živé a úchvatné.
Inspirace anglikánskou teologií
Dnešního čtenáře poněkud zarazí, že tato klíčová kniha se jmenuje On the origin of species… a nikoli třeba On the evolution of animals and plants…Pro biology osvícenské éry, chápající v rámci přírodní teologie druhy jako cosi nejen konstantního, ale i nutného asi v tom smyslu, jako přírodní zákony, by vyhynutí či novotvoření něčeho takto principiálního vyvolávalo podobný podiv jako třeba vymření zákona Boyle-Mariottova. Na kontinentě byla tato koncepce v Darwinově době už dávno opuštěna, ale v Anglii, představující tradičně jakési sociální Galapágy, byla dosud při síle. Darwinovi bylo dopřáno s jejími představiteli nejednou polemizovat a dosti od nich vytrpěl.
Je dobře mít také na zřeteli, že právě anglikánskou teologii Darwin jako jediné univerzitní vzdělání dokončil. S jejími znalci (se souběžným zájmem o živou přírodu) se přátelil a její argumentační postupy Darwinovo vedení důkazů místy připomíná: myšlenka evoluce však už i v Anglii v té době „visela ve vzduchu“.
Dosvědčuje to i anonymně vydaný spis skotského nakladatele, publicisty a amatérského geologa Roberta Chamberse The vestiges of the natural history of creation z roku1844. Dílo obvykle líčené jako diletantský žvást, ale ve své době nesmírně vlivné a obsahující celou řadu zajímavých myšlenek.
Druhým významným zdrojem pro něj byly přírodně-teologické spisy, zejména pak díla Williama Paleye (např. Natural theology…, 1802) a z argumentačního instrumentária přírodní teologie si také vypůjčil řadu pojmů (např. adaptation – od lat. ad-aptatio, přitesání, uzpůsobení, rozumí se druhu pro jeho úlohu v „přírodním hospodářství“).
Dub neživí divočáky a veverky dobrovolně
Darwinovou inspirací byla praxe britských chovatelů a z jejich činnosti vypůjčený termín and plants under domestication, 1868, by jej jistě proslavily.
Teprve když uvěříme, že umělý výběr a Darwinem postulovaný výběr přírodní jsou totožné či spíše hluboce analogické procesy - Darwin byl mistrem myšlení v analogiích, což se většinou podceňuje či přechází mlčením - můžeme se stát klasickými darwinisty. Věc není ve skutečnosti tak samozřejmáselection. Domestikanti, zvláště holubi, byli Darwinovou velkou láskou. Kdyby neproslul svou vývojovou teorií, jeho práce o domestikaci a původu domácích forem – zvl. The variation of animals. Umělým výběrem nelze živé bytosti „přitesávat“ bez odpisů: čím víc je plemeno odlišnější od svého divokého předka, tím je méně životaschopné, ač by tomu tak teoreticky být nemělo. Ve skutečnosti jsou holubi odvozených plemen rádi, vylétnou-li zdárně na střechu.
Přírodní výběr, personifikovaný Darwinem místy psaním s velkými písmeny – Natural Selection – je typickou vědeckou metaforou připomínající „neviditelnou ruku“ (trhu) Adama Smitha a na něj navazující anglické liberální ekonomie. Z tohoto prostředí pochází i Darwinova představa, že žádný druh nedělá pro nějaký jiný nic dobrovolně (tradiční obraz dubu, velkoryse živícího svými žaludy divočáky, veverky, myšice a sojky, se mění v trapné nedopatření, o němž lépe pomlčet).
Je kniha projekcí kapitalistické společnosti do přírody?
Podobně jako ekonomický pokrok přichází tržní superpozicí individuálních egoismů, přichází i zdokonalování organismů nelítostnou soutěživostí v boji o přežití. Tím se stává toto Darwinovo dílo nejklasičtější ukázkou sociomorfního modelování v rámci biologického myšlení: skutečnosti, že každá doba ve výkladu živé přírody vždy z široké „samoobsluhy jevů“, kterou skýtá, vybere ty, které potvrzují základní principy jejího fungování.
Celý děj ovšem probíhá na nevědomé rovině. Cílem biologů každé éry téměř nikdy není apologie společenského uspořádání („správně“ pochopitelně funguje jen ta společnost, která nějak odpovídá „přirozenému“ uspořádání světa a toho živého zvláště), ale právě a jen poznávání živé přírody. Darwin by se proti výtce, že jeho kniha je v zásadě projekcí raně kapitalistické společnosti viktoriánské éry do přírody, jistě zděšeně ohradil.
Této skutečnosti si před naším Emanuelem Rádlem a dalšími historiky biologie 20.století všiml jediný pozorovatel. A sice, ve většině ostatních aspektů neblahý, Karl Marx. Svědčí o tom dopis Engelsovi z 18.6.1862. Soukromě napsaná poznámka však zapadla a Darwin zůstával vůči Marxovu nadšenému zájmu chladný. V jeho knihovně je podnes parádní dárkový exemplář Kapitálu s listy slepenými zlatou ořízkou: Darwin prezent zjevně ani neotevřel.
Svou roli hrála liberální ekonomika
Ale i ten nejuzavřenější biolog občas čte noviny, mluví s přáteli a známými a tamtamy doby k němu přece jen v posledku dolehnou. Darwin o liberální ekonomice možná věděl víc, než si myslíme: rodina jeho ženy měla prosperující továrnu na kameninové zboží.
Ne náhodou je Dawkinsova „reforma“ neodarwinismu jeho adaptací na informační věk. Harmonie mezi přírodou a společností je opět obnovena a duha spokojenosti se klene (viz také str.40-48 v knize Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy, Praha, Dokořán, 2004, doslov k Rádlovým Dějinám…, str.457-
Darwina tak trochu předběhl Wallace
Rovněž není náhodou, že selekčně evoluční teorie vznikla v padesátých letech 19.století v myslích dvou Angličanů dvakrát zcela nezávisle. Zatímco Darwin bedlivě, pomalu a v skrytu připravoval svůj tlustospis o variabilitě živých organismů a přírodním výběru, došel mu roku 1858 z ostrova Ternate v Moluckém souostroví esej tehdy pětatřicetiletého tropického sběratele přírodnin Alfreda Russella Wallace On the tendency of varieties to depart indefinitely from the original type s prosbou, aby jej doručil Linnéově společnosti v Londýně.
Ke své hrůze našel Darwin v krátkém textu přehledný souhrn své dosud bedlivě tajené teorie, o které diskutoval pouze s botanikem Hookerem, tehdejším předsedou Linnean Society. Oba, Darwin i Wallace, byli při svých úvahách inspirováni tehdy velmi populární knihou národohospodáře Malthuse An essay on the principle of population, 1798. Její autor, obávající se přemnožení chudiny a nedostatečnosti ekonomických zdrojů, poprvé formuloval poznatek o exponenciálním růstu populace, v tomto případě lidské. Pokud není omezena vnějšími decimujícími vlivy, které měl za smutnou, leč nezbytnou součást chodu světa.
Virulentní myšlenka o relativně pomalu se množících lidech lákala k aplikaci na bělásky či hluchavky. Ač otázky vědecké priority nebyly v Darwinově době tak palčivé jako dnes, velkému vědci se zatmělo před očima.
Byla sice relativně rozumná pravděpodobnost, že malárie či úplavice neznámého nýmanda Wallace někde v zeleném ostrovním pekle Holandské Indie brzy udolá a po vyhození dopisu bude dost času opus dokončit a obrnit proti všem námitkám, které Darwin důvodně očekával. Najisto se s tím však počítat nedalo.
Dílem z vrozené slušnosti a občansko-viktoriánské vzornosti, jíž byl Darwin vynikající ukázkou, dílem snad i ze strachu, že by tropický vousatec mohl jednoho dne zaklepat na dveře rodinného sídla v Downu, pochválit právě vyšlou knihu a vyčítavě se zeptat na osud svého článku, Darwin Hookerovi list přece jen předal s prosbou o radu. Po delších konzultacích s ním a geologem Lyellem, autorem známého trojdílného „evolučně geologického“ díla The principles of geology (1830-1833), jímž byl velmi silně inspirován, se Darwin rozhodl, že dílo publikuje „předčasně“. Na schůzi Linnéovy společnosti 1.července 1858 přečetli oba zmiňovaní pánové Wallaceův dopis i ukázku z Darwinova manuskriptu spolu s jeho dopisem americkému botaniku Grayovi, což posléze vše dohromady vyšlo v Journ.Proc.Linn.Soc., Zool. 3(1859) 45-62 (tzv. „Joint essays“). Zatímco zasedání společnosti probíhalo v klidu a bez povšimnutí veřejnosti, poté, co narychlo dokončená kniha vyšla v roce 1859 v londýnském nakladatelství Murray, následoval obrovský zájem odborných i laických kruhů.
Záhy se prodalo víc než tři tisíce kusů. Nakladatel se původně obával, že kniha bude standardní akademický „ležák“. Raději by býval od Darwina viděl dílo o holubech, které by jistě napsal také špičkově a kde byl odbyt jistý. Nakonec byl ale příjemně překvapen.
Naše vydání je překladem poslední edice prováděné ještě Darwinem samým. Žádný jiný biolog se nedočkal tak velkého ohlasu ve všeobecném povědomí a žádný se netěšil takové pozornosti historiků vědy. Každý papír z jeho obsáhlé pozůstalosti byl očíslován a pravděpodobně už i vydán a komentován. Jen těch biologů, kteří četli alespoň jeho nejklíčovější díla, je na procenta pozoruhodně málo a ti zbylí mají co dohánět.
