Stanislav Komárek: Musí jít věda a stát vždy ruku v ruce?

Zemí bublá diskuse o balvanech, zakázaných televizních seriálech a Výborech pro obranu Jediné Vědecké Pravdy. Předmětný díl seriálu Detektor jsem neviděl, ba ani vidět nechtěl, a jistě tam defilovaly mnohé prapodivnosti a žvásty. Les otazníků však houstne. Má být vlastně nějaká veřejnoprávní televize? Pokud ano, tak proč? Má mít nějakou Radu dohlížitelů a na co mají tito vlastně dohlížet? Není vcelku pochyb, že konzument by měl být poučen o tom, co kupuje, podobně jako na antibiotiku bývá napsáno, že je to antibiotikum a na homeopatiku, že je to homeopatikum, rovněž by se třeba hraný film neměl vydávat za dokument. Proto by si jistě podobný pořad žádal označení, že "názory zde zastávané nejsou v souladu s míněním novověké přírodovědy a jejích institucí".

Pravda vítězí i bez státu

Ve skutečnosti se zde jedná o problém jednoty státu a novověké přírodovědy či odluky vědy od státu. Problém není nový, už v sedmdesátých letech dvacátého století o něm mluví Paul Feyerabend. Scientista (či lépe řečeno scientistní fundamentalista) není ten, kdo přiznává relevanci vědeckým poznatkům: každý, kdo má oči k vidění, pochopitelně tuší, že pokud nějaká nauka může vést ke "kompjútrům", letu na Měsíc či atomové bombě, je relevantní zatraceně.

Scientistní fundamentalismus začíná v okamžiku, kdy se pravda vůbec ztotožní s pravdou vědeckou a popře se, že by mimovědecké pravdy mohly být nějak relevantní. Že by se o světě dalo diskutovat v nějakém jiném diskurzu než vědeckém. Muselo by se pak ovšem psát "mimovědecké pravdy" a spatřovat v nich jen zlovolné žvásty hodné nejpřísnějšího vyplení, v krajním případě ohněm a mečem za podpory úřední moci (neboť ti, kdo Jedinou Pravdu nenahlížejí, jsou buď úplní hlupáci, nebo rafinovaní zlovolníci).

Jediné, co je zarážející, je pak skutečnost, že se přes všechnu očividnost jejich bludnosti tak tvrdošíjně udržují.

Až do Velké francouzské revoluce bylo i v evropských kontextech samozřejmé, že stát hájí Jednu Úřední Pravdu, křesťanskou věrouku, a opak se prosazoval jen obtížně s četnými zpětnými reminiscencemi a sny o návratu do "starých dobrých" časů. Jinde, třeba v Iránu, je tento postup naprostou samozřejmostí.

Pravda se od lži liší jaksi bytostněji nežli tím, že ji se vší razancí prosazuje a podpírá Výbor pro ochranu Jediné Skutečné Pravdy, ať už se dosadil sám nebo se tak stalo "shora". Měla by více vážit, být jaksi podstatnější a vlastní vahou se sama prosazovat. Podobně i ctnost od neřesti se liší tím, že "na dlouhé lokte" k lepšímu vede, nikoli tím, že je uvedena v úředním seznamu ctností. Ostentativní ignorování pravd toxikologických či chirurgických se ukáže být zhoubným velmi brzy, zpupné rouhání gravitačnímu zákonu třeba skokem přes ochoz věže Týnského chrámu prakticky ihned. Vachrlatější je to s mnoha dalšími poučkami medicínskými, sociologickými, ekonomickými a ekologickými, kde se na plody aplikací dnešních soudů čeká po desetiletí i staletí. Pravda, kterou je třeba prosazovat mocensky, je minimálně hodná hlubšího zamyšlení, stejně jako nelze nevzpomenout vtipnou poznámku kolegy Zrzavého, že znepokojující nejsou až tak lidoví "ufologové", jako ti, které jejich existence vyvádí z duševní rovnováhy. Je samozřejmě také otázkou, co vlastně by měla přinášet média a písemnosti vůbec. Cenzura knih náležela do klíčových kompetencí státu či inkvizičních odborů po staletí, Konfucius nesouhlasil ani se sepisováním zábavných fikcí typu románů - připouštěl jen skutečné příběhy, které jsou pro lid obzvlášť vhodným příkladem a naučením.

Paradigma novověké vědy, tvrdě aplikované na všechny obory lidské činnosti, by vedlo k řadě zákazů: proměněná hostie se na molekulární úrovni neliší od té před obřadem, vyprávění pohádek se stává škodlivým ohlupováním mládeže, brzdícím správné pochopení světa. Je smutnou skutečností, že nejapná historka o Karkulce je nejznámějším příběhem v zemi vůbec a hlavní protagonistku i vlka zná kromě těžkých oligofreniků snad každý - i ti kdo nikdy neslyšeli o Descartovi, Newtonovi, Einsteinovi, Watsonovi či Crickovi.

Odluka vědy od státu

Novověký evropský stát náboženské, vědecké či jiné doktrinální cíle nemá (před dvěma a půl staletími se zdálo, že upustí-li se od striktní křesťanskosti s povinnou účastí na bohoslužbách a přísným trestáním kacířství, rouhání a klení, lid se změní ve stádo sobě i jiným nebezpečných zvířat - nestalo se tak). Vědecké, striktně vzato, cíle státu být ani nemohou, takové mohou být jenom prostředky (nemusejí - Reaganovo úspěšné zlikvidování Sovětského svazu se řídilo převážně hvězdopraveckými radami). Musíme si tudíž ujasnit, zda bychom si přáli jednotu vědy a státu nebo jejich odluku. V prvním případě pak najmenovat veřejnoprávním médiím i Radu vědeckých dohlížitelů.

(redakčně kráceno)

Autor, biolog a filozof, přednáší dějiny vědy na FHS UK a PřF UK

Autoři: Stanislav Komárek