Stanislav Komárek: Pokořit Západ. Sportem

Ač jsou Čína a její kláštery kolébkou bojových sportů a ve výcviku jejích armád nikdy "sportovní" (zvláště s jezdectvím spojené) prvky nechyběly, naprosto nelze říci, že by její tradice byla se sportem nějak výrazněji spojena. Naopak tradiční čínský učenec se pohyboval pomalu a zvolna, prost vší ukvapenosti a oddán filozofickému klidu, ve volném, bohatě zdobeném oděvu. Fyzických aktivit si čínská učenecká tradice necenila a přenechávala je prostému lidu, jemuž nic jiného nezbývalo.

Hezky to ilustruje okřídlená historka o mandarínovi, který poprvé viděl v jedné z britských koncesí v jižní Číně dva Angličany hrající tenis.V horkém a dusném klimatu z nich pot jen lil. Literát se překvapeně otázal: "Proč si na to každý nezjedná kuliho?"

Představa tělesné výchovy na školách ovlivněných evropskou tradicí narážela v Číně kolem přelomu století na rozpaky až zděšení a mladí revolucionáři Maova typu sport prosazovali jako formu radikálního rozchodu s konfuciánskou tradicí (Mao se dokonce, ovšem marně, snažil prosazovat na škole, kde byl učitelem, aby žáci sportovali nazí.).

Kupodivu cosi jako sport poměrně dobře znali v Tibetu, kde jednotlivé kláštery měly mnichy-sportovce, občas meziklášterně zápolící v běhu, zápase, skoku a dalších disciplínách. Také měly mnichy bijce, kteří vyřizovali klášterní spory pěstním právem a z nichž šla všeobecná hrůza.

Dohnat a předehnat Západ

Čína, přesvědčená o své naprosté kulturní superioritě - a její civilizační i intelektuální výkony věru těžko popřít - utrpěla před polovinou 19. století šok z porážky britskými vojsky a musela na kontakt s bytostně cizí a technologicky silnější kulturou nějak reagovat.

Následovala v několika vlnách tendence západní svět "dohnat a předehnat" v jeho vlastních dovednostech. Jednou z nich je i sport evropského typu - jedná se v podstatě o zcela importovaný fenomén, kde cílem je ukázat Západu ještě "špičkovější" kvality, než jakých dociluje on, a tím se jaksi dodatečně "pomstít" za pokoření opiových válek a následujících dekád. Zvláště dnes, kdy se Čína stává ekonomickou velmocí, by se to ve spojení s velkolepou reprezentací velmi dobře hodilo.

Vyčítat Číně, že "nepochopila olympijskou myšlenku", je paradoxní ve světě, kdy z jejího původního étosu nezbylo prakticky nic a svět si s přeryvem skoro dvou tisíciletí na pokračování původních olympijských her jen hraje.

Je dobře připomenout, že starořecké olympijské hry byly slavností primárně náboženskou a jejich vítězové byli vítězi nikoli kvůli desetiletím upoceného tréninku, ale činili tak jaksi "levou zadní", neboť vlastně tím se ukazovalo, kdo je miláčkem bohů. Usilovnosti si Řekové příliš nevážili a fyzickou prací opovrhovali neméně než mandarínská Čína. Po dobu konání her musely zúčastněné řecké obce zastavit všechny válečné konflikty, nikoli ovšem nastolit "lidská práva" v dnešním slova smyslu: v rámci svých státečků dusily otroky, metoiky i další neplnoprávné obyvatelstvo vesele dál.

Obnovení olympijských her v novověku skýtá už zcela odlišný obraz. Cílem stěhujícího se podniku (ty starověké byly vždy na jednom místě, tedy v Olympii) se stalo více a více tisknout páku rekordů a stlačit milimetry a setiny vteřiny téměř jakýmikoli prostředky. Představa, že tam startují "národy" s rovnými šancemi, je rovněž zcela bludná: Čína je souměřitelná s Evropou jako celkem, nikoli s Litvou - ta by se celá vešla do jednoho jejího okresního městečka.

Pěstování sportovců "od vajíčka" s jediným cílem jejich života jednou je předvést světu a eventuelně za ně vyinkasovat medaili, má na sobě cosi obludného, připomínajícího chovatelství dostihových koní či poštovních holubů - jediné, co zde dosud chybí, je nějaký sofistikovaný připařovací plán špičkových sportovců a sportovkyň daného oboru a bedlivá selekce jejich potomstva: i to by technicky velmi dobře šlo.

Pěstování lidí-bonsají

Čína se svým tradičním sklonem k perfekcionismu a možností výběru z populace značně přesahující miliardu má v produkci takovýchto lidí-bonsají nejlepší šanci i bez přímého "chovatelství". Není divu, že si nechce nechat ujít šanci porazit západní barbary jejich vlastními zbraněmi.

Pokud se Západ domnívá, že má zapotřebí takovouto nákladnou a prazvláštní parádu (mající už na míle daleko ke sportu jako volnočasové aktivitě i k harmonii těla a ducha) konat každé čtyři roky, mělo by se tak zřejmě dít stále na stejném místě, nejlépe právě v Řecku (stavba obřího reprezentačního areálu, který země menší než právě Čína po skončení her ani nevyužijí, je pouhým plýtváním a jen doufám, že Praha této cti zůstane ušetřena).

Pak ať také západní svět zve jen státy, která jsou mu po chuti a dobře prověřené, a nedává mandát těm, jimž by ho nakonec chtěl zase odejmout.

Já sám bych se na tuto událost, která snad trochu supluje skutečné válčení a dává lidstvu náhradní program, nejel kamkoliv podívat ani zadarmo, ač Peking mne před několika lety velmi zaujal.

Teď se k němu a průběhu celé akce dívám s obavami.

Autor je biolog a filozof