Brufen slaví čtyřicítku, v sedmdesátých letech se dal vyměnit za džíny

Brufen, dnes všeobecně známý a dostupný přípravek k léčbě horečky, zánětu a bolesti, byl za dob socialismu stejně nedostatkovým zbožím jako například banány, nylonky nebo elektronika. Při hledání léku proti revmatoidní artritidě jej objevil doktor Stewart Adams, se kterým v počátcích výzkumu spolupracovali také vědci z tehdejšího Československa.

V jejich čele stál významný revmatolog, někdejší dlouholetý ředitel pražského revmatologického ústavu, profesor Karel Trnavský: „Již na počátku 70. let minulého století jsme s kolegy ze slovenských Piešťan testovali Brufen na několika desítkách pacientů a naše výsledky jsme v roce 1971 publikovali v práci „Brufen v liečbe progresívnej polyartritídy.” Na tuto spolupráci po více než čtyřiceti letech rád vzpomíná i Dr. Adams: „V tehdejším Československu se navzdory složitým poměrům uskutečnilo několik základních klinických studií, které přinesly pozitivní výsledky.”

Brufen nebyl zpočátku do zemí jako Československo oficiálně vůbec dovážen a intenzivně se k nám pašoval z Německa a Rakouska, později také z Jugoslávie. A když ho stát přece jen začal nakupovat, činil tak v omezeném množství, takže ho bylo po celá sedmdesátá a osmdesátá léta velmi těžké sehnat.

„Jeho dovoz limitovalo množství devizových prostředků vyčleněných na nákup zahraničních léků z kapitalistických zemí, jak se tehdy říkalo,” vysvětluje profesor Jan Švihovec z farmakologického ústavu 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Brufen se tak brzy stal tzv. „podpulťákem”. Stály se na něj dlouhé fronty, zařadil se mezi ceněná neoficiální platidla a daly se za něj získat například „opravdové” západní džíny. Na černém trhu se prodával za neuvěřitelných dvě stě až tři sta korun československých, přičemž průměrná mzda tehdy činila zhruba dva tisíce korun.

Dr. Adams zahájil svoji vědeckou kariéru v roce 1945 účastí na výzkumu penicilinu. Zásadní obrat v jeho práci nastal, když se rozhodl přejít k výzkumu ibuprofenu. Ze zkoumaných látek vyšel při laboratorních testech jako nejbezpečnější s nejmenším množstvím vedlejších účinků:

„Strávili jsme dva roky nebo tři tím, že jsme tyto látky srovnávali, abychom našli tu nejméně toxickou a nejsnáze tolerovanou. Není to vůbec snadná práce převést výsledky laboratorních testů a testů na zvířatech do závěrů, které se mohou využít k léčbě lidí,” vysvětluje Adams.

Než se ibuprofen stal jednou z nejdůležitějších složek antirevmatických léků, vyzkoušel Adams jeho účinky také sám na sobě: „Měl jsem k dispozici výsledky z laboratoře. Byl jsem si téměř jistý, že budu v pořádku,” říká Adams.