Album alb: I cesta může být cíl, ví Oldřich Janota

Písničkářství i rock v Čechách nejsou chudé na básnické momenty. A přece: vedle Oldřicha Janoty jaksi blednou a člověk by byl schopen říci, že skutečný básník tu je v posledních čtyřiceti letech jediný. Je to nejen Janotovou péčí o slovo, zvuk a energii písničky: i jeho postojem, který se vždycky vzdaloval snadným a hromadně sdíleným cestám. Písničkář, minimalista i experimentátor Janota jako by si pro jistotu sám házel klacky pod nohy. Kterékoli z jeho alb je výjimečné. Ale nikdy neměl Janota tolik oddaných příznivců jako v éře kapely Mozart K. Hudba umí jít za slova: a posluchači se za podivnou skupinou v osmdesátých letech zhypnotizovaně táhli právě proto, že nabízela cosi nevyslovitelného. Navíc jen živě: nahrávky Jako měsíc (2003) vyšly až dvacet let poté.

Dervišové s harmoniem

V éře Mozarta K. už Janota nebyl sólistou s kytarou, zároveň ještě nepřepadl do zvukových experimentů (s elektrickými kytarami a pásky) a pozdějšího pročištěného minimalismu. Ale představa, že jeho kapela byla nějak žánrová, by byla úplně mylná.

"Podivné sousedství zvuku dýchavičného dřevního harmonia, folkové mandolíny, dervišského saxofonu a tvrdě rockující kytary se splétá v 'bastardní' zvuk, napůl archaický, napůl post-apokalyptický, dráždící i slibný ve své tíži, ale i hravý a nostalgický," píše saxofonista skupiny, pozdější literát a kritik Jan Štolba.

Naděje vespod vší špíny

Janota, který z hlubin čistých metafor nikdy neměl daleko k jemnému ironickému shozu, mluví o hudební sebevraždě, "jakou bylo absurdní využití harmonia jako rytmiky kapely. Urputný, až zahryznutý zvuk Mozartu K. byl osudově dán už volbou nástrojů - aby kapela šlapala, musel by hráč na harmonium tisknout klávesu snad o sto let předem."

Harmonium (na které hrál Miloš Vojtěchovský, dnes galerijní kurátor) totiž jak známo vydává tón s mírným zpožděním. Nezvyklý a přitom výtečně znějící instrumentář neinspiroval žádný vzor ze světa: takhle nikdo nehrál.

Přes všechnu nezvyklost působí písničky blízce a důvěrně. Na zem je stahuje už domovský prostor pražské periferie. Ale písně Jinonický statek a Měsíc nad Radlicemi jsou zároveň prostorem tajemných znamení. Janota jako by viděl v rozpadu čtvrtí odkazy na mýty, malé životy zdejších bytostí pojmenovával často až nepřípadně krásnými obrazy. Některé se dají vykládat na mnoho způsobů: třeba Černobílý rastr, v němž vypravěči náhle v televizním přenosu blikne před očima tvář jeho dávné lásky.

Jsou však i krutější portréty: "Duše už není, je pouze hmota, a tak se pořádně neví, proč samota chutná jak vařená bota, jak ňákej chemickej prevít..."

Zvuk písniček se rozpíná od jednoduchého popěvku (Smíchovský pivovar s cinkáním pivních lahví) až po šumové vlny strahovské rušičky (zaměřené proti Svobodné Evropě), z níž vyrůstá píseň z prostředí vysokoškolských kolejí. Majestátně dodnes působí pětidílná suita Proluka, jež městu se ztracenou duší věští apokalypsu. Je tu i paradoxně proslavená píseň, kterou od váženého staršího kolegy převzala kapela Mňága a Žďorp: Zrychlený vlak s refrénem tak příznačným pro Janotu: "I cesta může být cíl."

K větru, vodě a stromům

Janota později přestal zpívat o temnotě a bídě toho, co viděl kolem sebe: při svém zenovém naladění radši obrátil pohled k větru, vodě a stromům. Ale Mozart K. nebyl negativistický: naopak, v nevalné době udržoval živoucí pohled na věci a dodával posluchačům naději, že zpod momentálního šedého povrchu prosvítají vesmírná tajemství a souvislost s velkými příběhy. A sílu tomu neubírá ani to, že člověk v takovém světě čeká jako pták, "až vítr shrábne své píšťalky z peří / a jedním krokem srázné cesty v parku změří".

Autor je redaktorem Respektu

Oldřich Janota & Mozart K.: Jako měsíc. Nahrávky z let 1982-83. Spojené náhody, 2003.

Příště: Ale čert to vem