ALBUM ALB: Živé kvety, rock pro příští revoluci

RECENZE Pokud někdy nějaká zpěvačka na propojené československé scéně připomínala vlajkonošku na revoluční barikádě, pak to je Lucia Piussi. Frontmanka bratislavské kapely Živé kvety se svou družinou dokazuje nesamozřejmou věc: že i dnes ještě může výborně fungovat písnička nanejvýš angažovaná, ba politická, aniž by se zvrhla do klišé, mentorství a předem očekávané šablony.

Kvetům se to daří ze tří důvodů: pro zábavný a sytý "garážový" rock'n'roll, pro seberozdávačnou úpěnlivost Piussi a pak proto, že plédují pro odvahu ve věcech svědomí, ale taky lásky a obyčejného života.

O zlodějích bez rukaviček

Lucia Piussi byla v devadesátých letech členkou divadla Stoka. Avantgardní poetika Stoky nebyla přímočará, ale neklidné metafory i tak vadily oficiálním slovenským místům natolik, že se zasadily o likvidaci scény. Živé kvety, jejichž silná podoba vykrystalizovala až časem, se mohou vedle temné a složité Stoky zdát jako jednoduchá "bokovka".

Ale kapela se ukázala jako výtečné médium pro relativně prostá sdělení, kterým nesmírně svědčí odpich a svéráz skupiny. Když Piussi zpívá "vládnu hajzli, zlodeji v rukavičkách!", přeskakuje jí vzrušením hlas, podobně jako když si vyřizuje osobní účty: "Dnes v sade Janka Král'a / som na mraze stála / ako uprostred júla / a ty nie!"

Kytarista (a redaktor deníku SME) Peter Bálik patří k těm, kteří dodnes čerpají z Boba Dylana, Neila Younga a Stoneů, tedy klasického rocku. Slogan Patti Smithové "tři akordy a pravda" padne na Živé kvety jako ulitý.

Na - zatím vrcholném - albu Sloboda (2005) se kapela šťastně rozhlíží po hudebních souvislostech: od hostující dechové sekce po pasáže, kde zpěv nahrazuje vyprávění na hraně rapu.

Silné věty slabým hlasem

Kapela, která je doma "v krajine, kde všetko, čo má cenu, nemá záruku", zná základní recept, jak z kriticky namířené tvorby neudělat plakát.

Všem uzurpátorům moci sice zpívá "sloboda je ako žena, čo ťa nemiluje", ale stejně pádně šije do pasivity a smířenosti obyčejných lidí a nikdy nemá daleko ke zpochybnění sebe sama.

Poslechněte si něco skutečného o Svobodě:

x

Osobní city, láska a trápení s divadlem Stoka (kde Piussi hrála i se sestrou, filmovou dokumentaristkou Zuzanou), slovenská realita: všechny tyhle leitmotivy Živých kvetů se sešly v Dni ako komíny, písničce, jež oslovila svou intimností široké publikum. Působí jako hluboký výdech, ohlédnutí za nedávnou bratislavskou minulostí:

"V sladkom lete roku 91 ešte Bratislava bola skanzen. / Nič, len známi, žiadne reklamy, opadaná omietka, mafiáni v plienkach, to bola krása..." Klidná porevoluční doba se překryla s iniciačními léty studií a zakládání kapel: "Dobre, vravel si, ty nie si Pavarotti, slabým hlasom povedz silné vety," rekapituluje zpěvačka momenty, které se - přes jejich obyčejnost - vpálí do paměti napořád. "Aj keby všetci mali silnejší hlas ako ty, ja verím v silu slov, ja ti verím, Piussi!" Poslední slova si na koncertech s gustem křiknou fanoušci s sebou. Byl by to skoro kýč, kdyby křehká Piussi nepůsobila dojmem, že patří k těm, komu trocha sebedůvěry navíc neuškodí.

Piussi a spol. se sice otřásají odporem nad politickou realitou, ale dokážou jí pohrdat frajersky a s vtipem: "Doba je zlá, doba je zlá - ako všetko, čo sa v rádiách hrá!" Během posledního roku se ke kapele přimkl prominentní příznivec: Ivan Martin Jirous, který označuje Živé kvety za kapelu, jež je mu dnes nejbližší. Nesvědčí to o tom, že by Kvety byli "noví Plastici": spíš o tom, že rockeři, kteří "nemůžou jinak" a podléhají síle elektrické kytary a nepříjemné pravdy, nemizejí ze světa.

 

Oficiální stránky kapely: http://www.zivekvety.sk

Autor je redaktorem Respektu

Živé kvety: Sloboda. Slnko Records, 2005.

Příště: Jednofázové kvasenie