Michael Kocáb: Komunisté se strašně báli kandelábrů

Komunisté se strašně báli kandelábrů

Přesně před šestnácti lety, 21. 11. 1989 vstoupila protikomunistická revoluce do nové fáze: premiér Ladislav Adamec se poprvé setkal se zástupci opozice. Historickou schůzku zorganizovala zvláštní dvojice zakladatelů iniciativy Most: novinář a textař Michal Horáček a hudebník Michael Kocáb. Ten však ani dnes nedal politice tak úplně pokoj: naposledy se 17. listopadu neúspěšně pokoušel vyvěsit na Pražském hradě vlajku Evropské unie.

HN: Jak se stane, že rocker a textař zorganizují historické jednání?
Sedmnáctého listopadu jsem šmodrchal něco kolem muziky a o té demonstraci vůbec nevěděl. Někdo mi to pak zavolal, šli jsme se na to podívat, ale zůstali jsme za kordony na Národní třídě...
Ten večer jsme se ještě s Michalem Horáčkem sešli se dvěma britskými novinářkami. Věděli jsme, že musíme udělat, co je v našich silách. A to byla návštěva premiéra Adamce. Zjistili jsme, že bydlí na Letné a v sobotu odpoledne ho chytli někde mezi dveřmi, v domácím oblečení. Byl z toho všeho - řekl bych - excitován a to pro nás byla šance nastínit mu situaci v dramatických barvách.
Snažili jsme se u něj vytvořit pocit, že se věci daly do pohybu a že je to proces, který je pravděpodobně nezvratný. Kam to dospěje, jsme samozřejmě netušili. Ale snažili jsme ho přesvědčit, že musí začít jednání s opozicí.

Adamec se strašně bál sednout si naproti Havlovi

HN: O to, aby začala moc jednat s opozicí, jste se ale přes Adamcova poradce Oskara Krejčího snažili už od léta 1989.
Ano, a díky tomu Adamec věděl, že iniciativa Most existuje. Je potřeba říct, že jsme nechtěli, aby se stanoviska komunistů a opozice sblížila, o to nikdo nestál, sbližovat se s komouši... Bylo to vyjednávání dvou znepřátelených stran, ale přece jen to byla trochu jiná cesta než přímý boj.
A celou dobu se licitovalo o to, kdo bude ve vyjednávacích týmech. Oni si pořád představovali, že by tam měl být nějaký ten svazák. My chtěli, aby tam byl Havel. A toho on se bál. Ale 18. listopadu asi poprvé pochopil, že bude muset vyjednávat s tou nejtvrdší opozicí. A že se buď pochlapí, nebo půjde ze hry.

HN: V létě 1989 to ale vypadalo, že tvrdé jádro KSČ v čele s Miroslavem Štěpánem je rozhodnuto pro tvrdé řešení. O čem jste tedy chtěli s KSČ vyjednávat?
To jsme věděli taky, ale byli jsme v té úvaze dál. Doufali jsme, že se najde někdo, kdo tomu dokáže zabránit, a snažili se vrazit klín mezi Adamce a ostatní. Adamec byl rozumnější, zhlédnul se v Gorbačovovi a dalo se s ním mluvit. V rozhovorech s ním se neobjevovala ta komunistická arogance.
Já v červnu 1989 na Děčínské kotvě v přímém přenosu řekl, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, on to slyšel, a pak jsme se úplně náhodou potkali na představení na Nové scéně. Tam si mě zavolal do svého okruhu veřejné samoty a asi v minutovém rozhovoru se mě ptal, co jsem tím myslel a hned chtěl diskutovat. A z toho jsem získal dojem, že se s ním dá mluvit.

HN: Adamec byl ale jeden. KSČ viděla, kam se ubíral vývoj v Polsku, kde byli už tehdy komunisté fakticky odstaveni od moci, v zemi byla obrovská sovětská armáda. Vážně jste si mysleli, že i čeští komunisté začnou vyjednávat o předání moci?
To jsme si nemysleli. Ale přece jen: já měl přes muziku a viditelný a známý příběh Pražského výběru docela silnou politickou pozici. Dneska se to zdá zanedbatelné, ale tehdy to bylo jinak. Havel byl ještě úplně mimo... A nakonec to opravdu vedlo k tomu, že se začalo jednat.

Jsem mírný a bázlivý, ale ten režim musel skončit

HN: Kdy jste poprvé uvěřil, že komunismus může padnout?
Víte, já jsem docela mírný, občas bázlivý člověk. Ale asi dvakrát za život ve mně bouchly saze a byl jsem opravdu přesvědčen o své věci. A to se mi v roce 1989 stalo po Děčínské kotvě, kdy už jsem aktivně vyhledával možnost, jak bolševikovi uškodit. Nevěděl jsem, jestli se ten systém může zřítit. Já věděl, že se musí zřítit. Byla za tím jednoduchá úvaha: že se Gorbačov pustil na tenký led a že to neustojí.

HN: Jak jste dali vědět disentu, že v podstatě za ně usilujete o dialog s mocí?
Jasně, na to, že jsme byli muzikantík a textařík, mířili jsme docela vysoko. Nechtěli jsme Chartě sebrat šém a začít to sami organizovat. Museli jsme tedy za Havlem. Netušili jsme, jestli nemá nějaké jiné kanály. Jeli jsme na Hrádeček a on nám řekl: já samozřejmě nevím, jestli to vyjde, ale třeba ano, takže já s tím souhlasím.

HN: Komunismus v Česku padl během deseti dní. Napadlo vás někdy během té doby, že se to ještě může otočit?
Pamatuji si, jak za mnou někdy během týdne přišel Jan Urban a říkal mi: Je zachycen nějaký pohyb armády v Táboře, měli byste s tím něco dělat. Takže jsme s Václavem Klausem vyrazili za generálem Zachariášem, velitelem západního okruhu armády. To byla velmi důležitá akce. On byl velmi rozlícený. A my ho asi dvě nebo tři hodiny přesvědčovali, aby vojska na Prahu nevyslal.

Nejvíce se báli lynčování, ale to nikdy nehrozilo

HN: Myslíte, že to opravdu chtěl udělat?
Jednoznačně, to se později i potvrdilo. A my s ním udělali dohodu, že pozastaví úvahy o tom, že by takového něco udělal. A my za to slíbili, že se revoluce neobrátí proti důstojníkům armády, že nebudou kandelábry. Těch oni se pořád strašně báli.
Nejčastěji vyslovovali slovo "lynč". A to se dalo celkem lehce přislíbit - nic takového při znalosti české povahy nehrozí a navíc bylo jasné, že důstojníci armády nemůžou být ti, kdo odskáčou ten celý teroristický režim.
A za pár dní se náčelník generálního štábu Vacek sešel s Havlem v Obecním domě a tam v podstatě padla možnost, že by armáda revoluci rozprášila. A jak jsme se dozvěděli až později, ministr obrany Václavík to měl opravdu v úmyslu udělat.

HN: Jakou roli v té době vlastně hráli Rusové?
OF tehdy poslalo přes velvyslance Filipova dopis Gorbačovovi. Jeho reakci neznám, údajně si ten dopis přečetl. Tím se ale fakticky nastartoval odchod ruské armády z Československa.
Jeden pokus o vstup do revoluce ještě udělali: den před generální stávkou 27. 11. mi volali z Moskvy, že by soudruzi z Moskvy rádi hovořili s OF. Já šel na vládu a přímo v pracovně Adamce jsem se sešel se dvěma pány, jeden byl člen ÚV KSSS a druhý šéf KGB Moskvy, oba zjevně jestřábi. A zase: budou, nebo nebudou kandelábry, tentokrát pro sovětské vojáky? Tak jsem na druhý den na desátou sjednal schůzku s Havlem, ovšem nikomu jsem o ní neřekl. A sám pro sebe jsem si udělal alibi, že jsem si nenatáhl budíka. Ale povedlo se tím, že Rusové nikdy neměli na OF vliv - třeba jen výhrůžkami. Na tuhle taktiku jsem dodnes pyšný.

O zákazu komunistů jsme mluvili a mluvili a mluvili

HN: I vy se k tomu stále vracíte: k tomu strachu z kandelábrů. Nemělo se ale přece jen s komunisty jednat poněkud rázněji, tu stranu aspoň zakázat? Nebo to při způsobu předávání moci, který popisujete, ani nešlo?
Ano, měli jsme tu stranu postavit mimo zákon. Osobní perzekuce by byly z mnoha důvodů problematické, nikdo nevěděl, kdo je - s výjimkou špiček - za co zodpovědný. Ve straně bylo ohromné množství lidi. To by nebralo konce, z nepřímé spolupráce šlo obvinit kdekoho.

HN: A proč jste tu stranu tedy nezakázali?
Pamatuji si, že jsme to po volbách 1990 často zvažovali. Jedna úvaha byla prohlásit celé období 1948 - 1989 za protiprávní. To ale z mnoha důvodů nešlo. A hodně hrálo roli přesvědčení, že nejsme jako oni. Že prostě máme jiné vidění světa než oni. Pořád se to nějak odkládalo, rozmělňovalo a nakonec z toho nebylo nic.

Je mi líto, že jsem tenkrát z politiky odešel

HN: Kdy se vrátíte do politiky? Odešel jste v roce 1991, od té doby se ale úvahy o vašem návratu objevují neustále.
Já bych se vrátil kdykoliv, bavilo by mě to. Ale neudělám to, pokud nebudu cítit, že mám za sebou obrovskou skupinu lidí. Ale nic pro to nedělám... Nemůžu se o něco snažit, kdybych musel neustále vysvětlovat motivy a to, jestli tím nechci pomoci hlavně sám sobě. Určitě bych se vrátil, kdyby hrozilo, že se komunisti vrátí k moci.

HN: Nelitoval jste vůbec někdy odchodu?
Litoval. Vyexpedoval jsem se z politiky velkohubým slibem, že s posledním sovětským vojákem odcházím i já. Měl jsem tedy obrovskou pozici, ale musel jsem splnit svůj slib. Otevřeně říkám, že mě to mrzí. Přitom v tu dobu se narodilo nové téma: rozpad Československa. Spustili jsme s Pavlem Tigridem akci za referendum, shromáždili dva a čtvrt miliónu podpisů, přivezli je do parlamentu, tam to hodili někam do komory a tím to skončilo.

jan.machacek@economia.cz,
jindrich.sidlo@economia.cz
Michael Kocáb (51)
Syn evangelického faráře Alfréda Kocába, skladatel, instrumentalista a zpěvák se proslavil zejména dvěma činy: založením rockové skupiny Pražský výběr a zorganizováním odchodu sovětských vojsk z Československa. Studoval na pražské konzervatoři (varhany a skladbu), obdiv získal zejména jako kapelník občasně zakazované skupiny Pražský výběr, která zásadně formovala tvář českého rocku. V roce 1989 založil spolu s Michalem Horáčkem občanskou iniciativu MOST, která po 17. listopadu 1989 zprostředkovala první jednání mezi představiteli opozice a vládnoucí KSČ. Spoluzakládal Občanské fórum, jako poslanec předsedal parlamentní komisi pro dohled na odsun sovětských vojsk. V roce 1991 rezignoval na poslanecký mandát a odešel z aktivní politiky; v následujících letech se věnoval především podnikání (Art Production K., investiční fond TREND). Je ženatý, má tři děti a jedno vnouče.