Rozhlas - z dobrého sluhy se stal zlý pán


Evropskou unií se šíří sympatická zákonná ochrana lidí před pasívním kuřáctvím ve veřejných prostorách. Cíl je zřejmý: docílit, aby nikdo nemusel proti své vůli dýchat tabákový dým. (Zařídit totéž s kouřem z automobilů bude těžší.)
Zajistit relativně čistý vzduch se jeví jako něco zcela přirozené, ani kuřáci sami se příliš nevzpouzejí. Stejně přirozené by mělo být i zajistit v těchže veřejných prostorách relativní ticho. Nejvyšší čas, aby byl tento stav zákonem upraven. V akustickém prostoru jde o vážné narušování životního prostředí vůbec.
Najít jakýkoli podnik veřejného stravování a vůbec pobývání (bufet, bistro, restaurace, vinárna, kavárna), v němž by nezněla hudba, je dnes prakticky vyloučené. Totéž platí i o dalších podnicích služeb a také o obchodech. Často navzdory tomu, že zvýšená hladina hluku ztěžuje komunikaci zákazníků s personálem - nejde jen o samoobsluhy, ale i o obchody s pultovým prodejem. Reklamy vám rádio vpravuje do hlavy i v lékárně v Praze na Letné. Rádio vyhrává i v tramvajích, autobusech a taxících. Relativní ticho je příznačně jenom v těch nejdražších podnicích: v bankách. Ticho je luxus.
Ponechme stranou případy, kdy podnik pouští hudbu z nějakého vlastního nosiče. Jako milovník rozhlasu musím s hořkostí konstatovat, že právě toto médium se na celém problému podílí valnou měrou. Jde zpravidla o vysílání nějaké soukromé stanice, až má člověk podezření, že je tu nějaký smluvní vztah - majitel prostoru stanici zvyšuje poslouchanost a tím i účinnost reklam.
Podobně jako v případě s kuřáky zde nelze reagovat "hlasováním peněženkou", tedy jít jinam. Většinou není kam. Nesčetněkrát jsem zažil, že obsluhující i na přímou žádost odmítl hudbu vypnout, maximálně se občas podaří dosáhnout dočasného ztišení. Personál zpravidla tvrdí, že vypnutí má majitelem zakázáno. Nevím, zda je to pravda, mám podezření, že si v poslechu sám libuje.
Téměř nikdy nejde o vysílání veřejnoprávního rozhlasu, snad občas v autobuse jsem zažil Radiožurnál nebo regionální vysílání. Nejde samozřejmě ani o kultivované stanice typu Rádia Classic nebo Proglas.)
Kdysi užíval komunistický režim nadávky "štvavá vysílačka". Jejich vysílání rušil, o to raději jsem je poslouchal. Dnes jde bohužel o stanice štvavé a dokonce řvavé, jsou vysílačkami a rušičkami zároveň. Stát by ale měl ochránit ty bezbranné, kteří je poslouchat nechtějí.
Autor je vedoucím katedry divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Praha