Karel Svoboda dosáhl podle muzikologa Aleše Březiny v Německu obdivuhodné popularity, jakou nezískal v cizině nikdo z českých skladatelů popových písniček a filmové hudby. Březina, který je také autorem hudby k filmům, řekl novinářům, že Němci znají málo takových hitů, jako je Svobodova Včelka Mája. V úterý se koná poslední rozloučení s tímto hudebníkem.

"Velmi těžce nesl generační změnu, razantní nástup filmařů a muzikantů, kteří se na tuzemské scéně objevili po roce 1989," uvedl Březina. "Ti po něm práci nechtěli," dodal. Právě proto se prý Svoboda tehdy upnul k muzikálům, protože pro něj byla těžko snesitelná představa, že by neměl co tvořit.

"Nastoupili režiséři jako Jan Svěrák, Saša Gedeon, Jan Hřebejk, David Ondříček, Alice Nellis, Vladimír Michálek a další. Zastínili na určitou dobu všechny ostatní generace. Mají také jiné představy o filmové hudbě. Objednávali si ji tedy u lidí, kteří jim byli generačně bližší," řekl Březina.

Svoboda přitom zrovna budoval perfektní vlastní nahrávací studio, ale přesně v okamžiku, kdy ho dokončil, přestal dostávat zakázky.

Podle Březiny byl "výjimečný melodik", měl nápady. Filmová hudba se v letech jeho slávy posunula od symfonismu ke "krátké chytlavé melodii" a Svoboda dosáhl díky svému talentu a houževnatosti ve sféře takových písničkových motivů dokonalosti.

"Nejsou to písně objevné, ale jsou udělané tak, že si s nimi člověk jednotlivé filmy spojí. Dokázal vytvořit něco charakteristického," soudí Březina. Podle jeho slov Svoboda měl mezery v hudebním řemesle, ale věděl, jak je nahradit - na koho se obrátit, aby mu pomohl s instrumentací, aby složil větší hudební plochu a podobně. Byl podle něj produkčně nesmírně schopný a cílevědomý.

Na šedesátníkovi Svobodovi Březina obdivoval jeho zaujetí hudbou - i muzikály začal dělat se stejnou vášní, s jakou psal předtím filmovou hudbu. "Miloval stále muziku, což není úplně samozřejmé po 40 letech v byznysu. Většinou lidé časem otupí, zleniví nebo se stanou lhostejnějšími, jsou z nich rutinéři," domnívá se o čtvrtstoletí mladší Březina.

"V anglosaském modelu hudby se žádná osobnost u nás mezinárodně tolik neprosadila jako on v modelu německém," tvrdí. Březinovi jsou nicméně muzikály, až na výjimky, jakou je Bernsteinova West Side Story, cizí - jak anglosaské, tak české; tedy i to, co dělal Karel Svoboda.

Březina je přesvědčen, že proměna po roce 1989, která na Svobodu tak dolehla, neměla příliš politický podtext. Svobodu podle něj lidé kolem filmu nevnímali primárně jako protagonistu minulého režimu nebo v souvislosti s jeho angažmá při podpisování Anticharty - spíš šlo o změnu vkusu, o estetický obrat o 180 stupňů.

"Otevřely se hranice, přišly soukromé produkce, dostal se sem závan anglosaského světa... . A on se do toho najednou se svou kantilénou nehodil," řekl Březina.

Ve filmech bylo zapotřebí jiné hudby, především asi víc ovlivněné elektronikou 80. a raných 90. let - a Svobodova popularita a rozpoznatelnost jeho stylu mu byla podle Březiny v 90. letech na obtíž, protože ztělesňoval "opak toho, co chtěli mladí filmaři a muzikanti".

Březina přirovnává počátek 90. let k počátku let šedesátých, kdy se také něco přežilo a "to nové" bylo náhle vítanou změnou, osvobozením. "Tehdejší generační nástup, to byl Suchý a Šlitr, Forman a Menzel. A také Svoboda... Ale pak tu byli dlouho, aniž by k nim mohla vyrůst rovnocenná, stejně výrazná a úspěšná nová generace," poznamenal.