Josef Nejedlý: Lisabon aneb Prezident v Brně

V úterý Václav Klaus ukázal, že by byl nejraději, kdyby Ústavní soud konal, jak on zrovna pískne. Stalo se tak v momentě, kdy vyjádřil pohoršení nad tím, že dokazovací fáze jednání má být ukončena. Za "deprimující" označil fakt, že s ním nebude konstituční tribunál o Lisabonské smlouvě dál debatovat.

Jako kdyby byl Ústavní soud debatním kroužkem, v jehož rámci bude profesor Klaus soudcům vysvětlovat, jak mají rozhodnout... Každý z účastníků však dostal první i druhé slovo a prezident si tak může sotva stěžovat, že neměl prostor k obhajobě svého postoje.

Jsme, kde jsme být chtěli

Projev Václava Klause sice zaslouží uznání za neobvyklou kvalitu své výstavby. Po právní stránce mu ovšem nezbylo nic jiného než se odvolat na nijak originální tezi, která vychází z nepřijatelnosti rozmělňování demokratické státnosti a státní svrchovanosti.

Pokud se demokracie, právního státu a záruky lidských práv a svobod týká, těžko Lisabonskou smlouvu obviňovat z jakéhokoli zhoršení aktuálního stavu. Jak potvrdil i nález Ústavního soudu.

Argument Václava Klause, který upozorňuje, že pro průměrného občana je čtyřsetstránkový lisabonský dokument nečitelný - a proto naráží na princip právního státu - působí vzhledem k nečitelnosti legislativy podepisované dennodenně hlavou státu skutečně úsměvně. Kolik z nás z hlavy ví, jaký trest může dostat například za znásilnění?

Složitější to je samozřejmě s omezováním suverenity. Nutno ovšem podotknout, že Česko se vstupem do unie mimo jiné zavázalo k loajální spolupráci na neustále užší unii mezi členskými státy. A že tato evropská integrace a její prohlubování nutně vede skrz postupné převádění kompetencí na evropskou úroveň.

Státní suverenita tedy samozřejmě je integračním procesem, ke kterému se mimochodem přihlásil právě kabinet Václava Klause (jak během slyšení trefně podotkl místopředseda vlády Vondra), logicky omezována. Nutno však také podotknout, že z unijní instituční struktury vyplývá, že Česko tím nijak neztrácí svůj podíl na rozhodování ve věcech, ve kterých došlo či dojde k takovýmto transferům.

Navíc lze tvrdit, že souhlas s nimi lid vyjádřil v referendu o přistoupení k EU a tedy i ke smluvním závazkům, které z tohoto pro Česko vyplývají.

Připomeňme také, že Česko podle článku 1 ústavy dodržuje závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva. Podle článku 10a pak mohou být některé pravomoci zdejších orgánů přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci, kterou unie bezesporu je.

Pokud má Česko zájem na kontrole ústavnosti některých právních aktů evropských institucí, měly by zůstat pány smluv členské státy a ne ústavní soudy.

Chvála Ústavního soudu

Ústavní soud zasluhuje za svůj nález pochvalu. Podařilo se mu totiž odpovědět na některé pochybnosti týkající se vztahu komunitárního a národního práva, které zůstávaly po judikátu z roku 2004. V nádherné pasáži svého nálezu konstituční tribunál velmi správně podotkl, že státní svrchovanost zahrnuje i svobodu státu svoji svrchovanost omezit, pakliže svobodně uzná za vhodné. A připomněl také, že evropská integrace může suverenitu Česka naopak posilovat.

Ústavní soud se tímto svým výnosem plně přihlásil k vývoji judikatury nejen ústavních soudů členských států unie, ale i Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva.

Jeho výnos navíc zasluhuje nezastřený výraz ocenění i proto, že v evropském prostoru jednoznačně přispěje k lepšímu vnímání Česka; a k vylepšení špatné pověsti, již nám u našich partnerů vysloužil prezident Václav Klaus.

Autor vystudoval Evropské ekonomické právo na Sciences Po Paris a Univerzitě Roberta Schumana ve Štrasburku

LISABONSKÉ ZEMĚTŘESENÍ. Portugalskou metropoli srovnaly se zemí ničivé otřesy v roce 1775. Dnes otřásá celým starým kontinentem smlouva, dojednaná právě v tomto městě.