O úřadu a zákonu

Jsem příznivce anglosaského modelu státu. Státu, který funguje jako servisní organizace pro své občany, nikoli státu, co má dojem, že svým občanům musí vládnout a určovat jim co mohou a co ne. Jsem přesvědčen o tom, že naopak občan je ten, kdo říká státu, co pro něj má (ten stát) udělat.

Je nabíledni, že s tímto přístupem v Česku často narážím.

Témeř učebnicová ukázka střetu popisovaných přístupů mě čekala v diskusi s Úřadem na ochranu osobních údajů. S tím Úřadem, který je zákonem určen mimo jiné i k tomu, aby přijímal stížnosti na rozesilatele nevyžádaných obchodních sdělení a aby s nimi po právu naložil. Tak zní teorie.

I já jsem podlehl iluzi, že stát, zde vtělen do Úřadu, slouží občanům, tedy mně. Konkrétně v tom, že není třeba sahat k prehistorickým metodám trestání těch, co porušují pravidla, a namísto pogromu na spammery prostě předám potřebné údaje tomu, kdo je pro takové věci určen a z mých nemalých berní placen. Takže jsem se rozhodl využít téhle placené služby a dva spammery jsem jim napráskal.

Nejdřív se nedělo nic. Dlouho se nedělo nic. A pak, asi po roce, jsem dostal mail od Úřadu, v němž mi pan Formánek, takto vedoucí inspektorátu na ÚOOÚ, sdělil, že jsou zavaleni stížnostmi a že, cituji: „Jsme si vědomi toho, že s uplývajícím časem se může měnit naléhavost důvodů, pro které byla stížnost podána.” To jako že už to u nich vyhnívalo dost dlouho, tak jestli bych třeba nad tím nechtěl mávnout rukou, že by to zahodili. Zároveň psal, že pokud na svou výzvu neobdrží odpověď, bude považovat stížnost za bezpředmětnou.

Jinými slovy: „Po vaší stížnosti jsme nehnuli prstem, a pokud nám teď jasně neřeknete, že tím prstem máme hnout, tak to prohlásíme za vyřešené.” Což mě pochopitelně namíchlo a následovala několikadenní mailová výměna, v níž jsem vysvětloval Úřadu, že je placen z mých daní za to, aby se zabýval mými podněty, a že tedy pro podobný přístup nemám pochopení; Úřad mi na oplátku předvedl část svého obvyklého arzenálu, od „vaše stížnosti patří mezi nevymahatelné” až po „Ve výpisu z obchodního rejstříku jsem nenašel vaše jméno a napadlo mne, zda bychom o vaší stížnosti neměli vyrozumět statutárního zástupce vaší firmy.” Kdesi jsem slyšel krásný termín „rakousko-uherský rituál ponížení občana úřadem,” který na tuto situaci přímo ukázkově sedí. (Celá mailová diskuse, kterou kdosi v diskusi na iDnes označil slovy „občan šikanuje úředníka na hranici psychopatie”, je k dispozici zde.)

Znamená to tedy, že se spamem nelze nic dělat? Ale to jistě ne... Možností je mnoho.

Můžete například dlouze a šťavnatě nadávat spammerům a proklínat je do sedmého kolene.

Můžete jim psát sprosté maily z různých adres (vrátí se vám jako nedoručitelné, ale ulevíte si).

Můžete si najít odesilatele podle údajů v hlavičce a nahlásit to jeho poskytovateli připojení, tam bývá občas šance, že dotyčného na pár dní odstřihnou.

Můžete si najít odesilatele a provést mu něco velmi ošklivého.

Můžete použít protihmat a hromadně objednávat nabízené zboží či rezervovat pokoje v hotelu U Lípy na různá jména.

Nebo můžete zrušit své mailové schránky a komunikovat výhradně telefonem.

Všechny tyhle možnosti mají nějaký smysl. Jediné, co smysl nemá, je postupovat lege artis a psát Úřadu.