O hledačích reality

Anonymitu na internetu lze využít vícero způsoby. Nemusí jít jen o to opojení pocitem beztrestnosti, které zažívá internetová lůza při pohledu na komentářový formulář. S anonymitou lze pracovat kreativně; lze z ní udělat dokonce důležitý rys vyprávění. Dovolte příklad...

Na Bloguje se hned v počátcích objevil „Deník internetového Žertvy”, čili provozního ředitele jistého nejmenovaného vydavatelství. Dnes si na něj vzpomenou jen bloggerští pamětníci, i když možná Žertvův článek o zásadním problému s pánskými záchodky dodnes někde bez uvedení autora koluje. Žertva psal velmi vtipné postřehy z života „koncernu” a pěkně ironizoval „korporátní pravidla”, ale striktně se vyhýbal jakýmkoli údajům, z nichž by mohlo být patrné, kdo to je. Načež logicky následoval „hon na Žertvu” – být to v komiksu, tak se houf postaviček, v čele s novináři a zaměstnanci mediálních domů, žene za pánem v černém plášti s otazníkem místo hlavy... Zatímco jedni přemýšleli a kombinovali indicie, aby zjistili, který z mediálních ředitelů to je (nejčastěji byl tipován Tomáš Böhm z Ringieru) a další se těm prvním posmívali, že „skočili na lep” a že jde jen o promoakci na nějakou knížku nějakého autora (nejčastěji byl tipován Michal Viewegh), tak existovala i skupina lidí, kteří říkali: Vždyť je jedno kdo to je a jestli se to opravdu takhle stalo, důležité je, že se to pěkně čte.

A má to logiku: Kdyby se zjistilo, který ředitel takhle píše, tak by blog musel skončit, protože by ho lidé začali brát jako zprávu o stavu dotyčné společnosti. Z vyprávění by se stala instituce, poměřovaná nikoli literárními kritérii, ale kritérii pravdivosti.

Po pravdě řečeno moc nerozumím snahám „hledačů reality”. Pokud čtu příběh, který mne baví a který se mi líbí, tak si ho užívám a nepátrám po věcech za ním. Pokud si autor nepřeje být poznán, má pro to asi nějaký důvod, a pokud chci mít z četby nějaký zážitek, musím přijmout pravidla hry a respektovat to.

Pár týdnů po Žertvově konci se objevil blog redaktorů televize Prima, nazvaný „Deprima”. I on pracoval s anonymitou, čtenáři věděli, že to jsou „nějací” redaktoři z Primy (ehm... možná) - ale o to nešlo. Jejich historky byly kouzelné, lekce švihadlovštiny nepřekonatelné a především - fungovaly jako příběhy i bez toho, aby musely být spojené s konkrétními osobami. Přesto i tady někteří pátrali - jako by nebylo jedno, jestli to píše Petr nebo Pavel. Změní se snad příhoda o moravské reportérce, která čekala na ministra, když budeme vědět, kdo ji napsal a o kterou redaktorku šlo?

Zrovna tak nechápu pátrání po identitě Ostravaka. Jsem přesvědčen o tom, že pokud jeho identitu někdo opravdu odhalí (ne, zatím jsou všechny „zaručené” tipy naprosto vedle), tak to ocení jen několik desítek „hledačů reality” – Ostravakovy příběhy se tím nezmění, jen spoustě čtenářů tohle odhalení vezme kus prostoru pro fantazii – ten prostor, v němž chceme a můžeme příběhu věřit.

Jako by lidé ztráceli smysl pro beletrii, literární hru a fantazii. Kdyby dnes Dumas začal psát Monte Christa jako fiktivní deník, ukřižovali by ho tihle „hledači reality” hnedle po druhém dílu a všem čtenářům, co by přistoupili na hru na hraběte, by vysvětlovali, jak moc se mýlí, protože „neberou v úvahu jasné a viditelné rozpory v ději”. Popřípadě by chodili a říkali: „Jojo, hezký, ale já vím, jak je to doopravdy.” Někdo považuje za hodnotu to, že zná realitu; podle mého jsou „hledači reality” naopak ochuzeni o spoustu krásných zážitků s vlastní fantazií.

Teď se objevil další blog s velmi literárním dějem. „Hledači reality” opět vyrazili jak psi po stopě a snaží se ulovit kořist – identitu autorky. Prý už někteří uspěli, tak doufám, že jsou sami se sebou spokojení: Porušili pravidla „hry na příběh”, rozbili jeho tajemství a připravili se o značnou část jeho kouzla. Ale asi to tak chtěli.

Každopádně, milí pátralové a hledači: Nechte beletrii lidem, co dokáží ocenit příběh. Pokud nemáte dostatek obrazotvornosti na to, abyste unesli hru a fabulaci, tak se raději dívejte na reality show a čtěte jen dokumenty. A hlavně: Nekažte to ostatním!