Teď už ležím v hrobě, teď už je pozdě

Epitaf "Teď už ležím v hrobě, teď už je pozdě", který si Egon Bondy, civilním jménem Zbyněk Fišer, nachystal jako alternativu k proslavenější, populární verzi - "Na život a smrt se vyser / tady leží Zbyněk Fišer" - začal být v pondělí večer aktuální. Básník, spisovatel, filozof, inspirátor undergroundu a "marxist levý" zemřel v Bratislavě, kde žil od roku 1993. Bylo mu sedmasedmdesát let.

Básník a filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, nikdy nezapadl do žádného ideologicky propojeného týmu. I díky tomu bylo jeho myšlení pořád svobodné a originální.

Z Egona Bondyho (nové jméno si zvolil ve čtyřicátých letech na protest proti antisemitským čistkám v Sovětském svazu) se za normalizace stala kultovní postava. Pro lidi, kteří s Bondym nemohli posedět v hospodě a probrat, jak bylo jeho zvykem, cokoliv od politiky přes buddhismus po výtvarné umění, to bylo zejména díky kapele The Plastic People of The Universe, která zpívala jeho básnické texty. Kdo z lidí, kteří tehdy vyrůstali, by dnes neznal Magické noci, kdy "povstal čas", nebo alespoň začátek Podivuhodného mandarina - "Po celý život budeš roztahovat klín / aby v něj vešel Podivuhodný mandarin"... A co teprve slavné: "Nikdo nikdo nikdo / nikdy nikde nikam / Se nedostal / Snad já? / Takový vůl / přece jen nejsem".

Bondy básník přešel v padesátých letech od surrealismu k "totálnímu realismu", jak nazýval svou poezii, jejíž kouzlo vyrůstá ze zdánlivě banálního pozorování, neumělého verše a náhlých kontrastů. "Před chvílí jsi usnula / Snad se rozednívá / a snad je to měsíc / ty ležíš na mých polštářích / a všemi pražskými nádražími / přijíždějí jako každé noci / vlaky se zbraněmi ze Sovětského svazu." Ještě silnější kontrast, který charakterizuje dobu lépe než literatura faktu, skrývá následující často citovaná báseň: "Četl jsem zprávu o procesu s velezrádci / když jsi přišla / Po chvíli jsi se svlékla / a když jsem k tobě lehl / byla jsi jako vždy příjemná // Když jsi odešla / dočetl jsem zprávu / o jejich popravě." Bondyho básně nabírají energii z malého prostoru, svou intenzivní mocí "uvěznit" skutečnost do slov se blíží haiku. "Také milenci chodí po Praze / rozviklaní jako má tužka / Proto jsou v práci liknaví / Neměl bych tedy mít rád milence."

Jako vtipného básníka-střelce, který neustále něco glosuje, představil Bondyho Bohumil Hrabal v Něžném barbarovi. Širší publikum ho zná z filmové verze Petra Kolihy z roku 1989 (Bondyho hrál Arnošt Goldflam). Režisér zdůrazňoval hravou životní moudrost a jakési "bláznění", vytratila se Bondyho politicko-filozofická posedlost.

Bondy filozofii vystudoval, udělal si i disertaci, ale nebyl filozofickou veřejností uznán. Jeho nesubstanční teorie bytí, shrnutá v knihách Útěcha z ontologie nebo Příběh o příběhu, svérázně řeší spor mezi idealisty a materialisty. Zaujaté a poučené vyprávění o samovzniku všeho, kde člověk může plnit tvůrčí roli, která ale možná spočívá i v jeho zániku (!), není dodnes bráno moc vážně.

Většinově přeslechnuty zůstaly i jeho pozdější politické názory o vládě globální finanční oligarchie, která řídí osudy planety a touží vyhladit celé národy, přesně, jak předpověděl Marx. I proto zůstal Bondy přívržencem politické a sociální revoluce. Byla to jeho rozumová volba, ne splynutí s nějakou ideologií. Těm se vždy vzdaloval - nebyl ani anarchista, ani komunista. Týmový dres by Bondyho svazoval a bral to nejcennější - naprosto svobodné myšlení, které tolik fascinovalo všechny, kdo se s ním kdy potkali.

Autoři: Petr Fischer