Petr Kamberský: Stávkou do pravěku

Tváře mívali spíš dobromyslné než krásné, široké a červenolící, s ústy pohotovými k smíchu, jídlu i pití. K prostoduchým žertům byli hotoví stále a k jídlu šestkrát denně (pokud je mohli dostat). Mají sklon k tloustnutí a neradi zbytečně spěchají. Tak klasik popisuje své milované hobity - a stejnými slovy popíšeme i české odboráře. Proto, když tito rozvážní mužové náhle volají po "mobilisaci", mohou fabrikanti klidně rozjímat nad další lžičkou kaviáru.

Nemáme v úmyslu se komukoli pošklebovati kvůli fyziognomii. Jenže Tolkienova charakteristika hobitů postihuje nikoli vzhled, ale vnitřní ustrojení - a záliba v moučném jídle, zahrádkách a zápecnictví se dá vztáhnout na celou, nejen odborářskou populaci. A tak když polnice volá na zteč proti nízkým mzdám, nemusí se nikdo pohoršovat. Důvodně se domníváme, že z bubnování žádná šavlovačka nevzejde. Jak novodobé dějiny, tak nálada dne nahrávají Nečasovi a Topolánkovi.

Práceschopných je v zemi téměř pět milionů, ale do štrajku (bude-li vůbec nějaký) půjde zlomeček. Je to zvláštní paradox stávkujícího: říci si při velké inflaci a nedostatku lidí důrazně o větší peníze je logické, jenže: kdo by generálně stávkoval v časech rekordního růstu?

Odborovou letargii ale nesvedeme jen na národní letoru a opatrnictví odborových bossů. Časy se mění a stávky přestávají mít šmrnc i ve Francii. Mění se dominantní styl práce (od pásu k monitoru), mění se i podstata kontraktů (smlouvy jsou čím dál častěji individuální). A uvnitř firmy stojí proti sobě kapitál a práce jen zdánlivě - mnohem více stojí vedle sebe proti konkurenci z Asie či Německa. Pan senátor Štěch s námi bude hrubě nesouhlasit, ale už tomu tak je: "národní odborové hnutí" je reliktem minulých staletí.

petr.kambersky@economia.cz