Paul Krugman

Dnes se vede intenzivní debata o otázce, nakolik agresivně by se měla americká vláda snažit obrátit chod ekonomiky. Mnoho ekonomů včetně mě volá po nesmírně rozsáhlé fiskální expanzi, která by zabránila ekonomice ve volném pádu. Jiní se však obávají zátěže, kterou by obrovské rozpočtové schodky znamenaly pro budoucí generace.

"Deficitní strašpytlové" se nicméně mýlí. V současných podmínkách neexistuje žádný kompromis mezi tím, co je dobré v krátkodobém měřítku a co je dobré v měřítku dlouhodobém - silná fiskální expanze by vylepšila i dlouhodobé vyhlídky ekonomiky.

Tvrzení, že rozpočtové schodky dělají ekonomiku dlouhodobě chudší, je založeno na přesvědčení, že vládní půjčky vytlačují soukromé investice - tedy že vláda, která vrší obrovské dluhy, žene nahoru úrokové sazby, takže firmy jeví menší ochotu investovat do nových provozů a vybavení, což potažmo snižuje dlouhodobé tempo růstu ekonomiky. Za normálních okolností je na tomto argumentu mnoho pravdy.

Současné okolnosti jsou však všechno, jen ne normální. Představme si, co by se v příštím roce stalo, kdyby Obamova administrativa podlehla deficitním jestřábům a oklestila své fiskální plány.

Vedlo by to k nižším úrokovým sazbám? Rozhodně by to nevyvolalo snížení krátkodobých úrokových sazeb, které víceméně kontroluje Federální rezervní systém. Ten už dnes udržuje tyto sazby na co nejnižší úrovni - prakticky na nule - a tuto politiku nezmění, dokud neuvidí příznaky, že ekonomice hrozí přehřátí. A to se v dohledné době nejeví jako reálná možnost.

A co sazby dlouhodobější? Tyto sazby, které jsou už dnes na padesátiletém minimu, odrážejí zejména očekávané budoucí sazby krátkodobé.

Fiskální střídmost by je mohla stlačit ještě níže - avšak pouze vytvořením očekávání, že ekonomika zůstane ještě dlouho v hluboké recesi, což by soukromé investice nezvýšilo, nýbrž snížilo.

Představa, že přísná fiskální politika v době, kdy hospodářství prochází recesí, omezuje soukromé investice, není pouze hypotetickým argumentem: přesně to se totiž stalo během dvou významných historických epizod.

Ta první se odehrála v roce 1937, když Franklin Roosevelt nesprávně uposlechl rady deficitních strašpytlů své doby. Prudce snížil vládní výdaje, mimo jiné i seškrtáním rozpočtu vládní zaměstnanecké agentury Works Progress Administration na polovinu, a zároveň zvýšil daně. Výsledkem byla těžká recese a prudký pád soukromých investic.

Ke druhé epizodě došlo o 60 let později v Japonsku. V letech 1996 a 1997 japonská vláda ve snaze vyrovnat rozpočet snížila výdaje a zvýšila daně. Recese, která následovala, vedla i tentokrát k prudkému snížení soukromých investic.

Abychom si rozuměli: netvrdím, že snaha o snižování rozpočtového schodku je pro soukromé investice vždy špatná. Lze racionálně doložit, že fiskální zdrženlivost Billa Clintona v 90. letech pomohla v tomto desetiletí rozdmýchat velký investiční boom v USA, což potažmo přispělo k oživení růstu produktivity.

Důvodem, proč byla fiskální střídmost v Rooseveltově Americe i v Japonsku 90. let tak zhoubná, jsou zvláštní okolnosti: v obou případech začala vláda utahovat opratě kvůli pasti likvidity - situaci, kdy měnová instituce maximálně sníží úrokové sazby, ale ekonomika přesto funguje hluboko pod svou kapacitu.

Ve stejné pasti se nacházíme i dnes - a obavy z deficitu proto nejsou na místě.

Je zde i další aspekt: fiskální expanze bude pro americkou budoucnost ještě výhodnější, proběhne-li z velké části formou veřejných investic - výstavby silnic, opravou mostů a rozvojem nových technologií -, které v dlouhodobém měřítku zvyšují bohatství státu.

Měla by vláda trvale pracovat s vysokými rozpočtovými schodky? Samozřejmě nikoliv. Veřejný dluh sice není tak hrozná věc, jak si mnozí lidé myslí - v podstatě to jsou peníze, které dlužíme sami sobě -, ale dlouhodobě musí vláda stejně jako jednotlivci uvést své výdaje do souladu s příjmy.

Momentálně však čelíme zásadnímu nedostatku soukromých výdajů: spotřebitelé znovuobjevují přednosti úspor právě ve chvíli, kdy firmy - které se při nedávných finančních excesech spálily a dnes je ochromují potíže finančního systému - omezují investice. Tato propast se nakonec zacelí, avšak do té doby musí uvolněné místo zaplnit vládní výdaje. Jinak se soukromé investice stejně jako celá ekonomika propadnou ještě hlouběji.

Sečteno a podtrženo: lidé, kteří si myslí, že dnešní fiskální expanze je pro budoucí generace špatná, se jednoduše mýlí. Nejlepším řešením pro dnešní zaměstnance i jejich děti je učinit vše, co je zapotřebí k tomu, aby se ekonomika znovu dostala na cestu k zotavení.

Autor, nositel Nobelovy ceny, je sloupkařem deníku The New York Times (c) New York Times Syndicate