Ruský politolog: Pod kobercem stability je Kreml dost nervózní

Dmitrij Oreškin (55) je ruský politolog a sociální geograf. Vystudoval geografii na Moskevské státní univerzitě, poté působil ve vědeckých funkcích v Akademii věd. V roce 1993 založil analytickou skupinu Mercator, která se věnuje prognózám sociálních i geografických procesů v ruské společnosti. Situaci v Rusku často komentuje pro domácí i zahraniční média, je autorem dvou knih. Žije v Moskvě, je ženatý, má dvě děti.

Rusko má za sebou nejhorší finanční krizi za posledních deset let. Jak z ní vyšla ruská společnost?

Atmosféra je dost nervózní, přestože to možná navenek tak nevypadá. Nejde jen o dopady globální finanční krize. Rusko už před ní - pod lesklým povrchem stability a blahobytu - řešilo docela vážné problémy. Vysoká inflace, nízká domácí cena ropy, její čím dál nákladnější těžba a v neposlední řadě i odchod zahraničních investorů po krizi v Gruzii. Z Ruska za několik týdnů zmizel kapitál v hodnotě minimálně 20 miliard dolarů. To nejsou malé částky a v kombinaci s dopady současné finanční krize to může vládě nadělat řadu vrásek.

Zatím to ale vypadá, že vláda sáhla do svých velkých finančních rezerv a krizi vcelku odpovědně uhasila.

Ano, už teď ale ministr financí Kudrin mluví o zvyšování inflace, o zhoršení dostupnosti hypoték, snížení hospodářského růstu a dalších věcech. Krize ještě není u konce, a znovu opakuji: spojení některých problémů může být nebezpečné. Z mého pohledu není nejrizikovější nestabilní finanční sektor, ale rostoucí mezinárodní izolace, do které se Kreml nyní dostal.

Proč je podle vás nebezpečná?

Ruská společnost podle mne už několik let žije ve zvláštní iluzi. Část lidí dosáhla na vlně vysoké ceny ropy a plynu na evropský standard a ráda si ho užívá. Vedle toho ale zesílily i odkazy na dávnou sovětskou velikost. Tedy agresivita a vyostřování rétoriky vůči Západu. Jenže už jsme zapomněli na to, že za to sovětské nadýmání se draze platí. V hlavě nám utkvělo, že jsme byli rovni Spojeným státům, že jsme představovali přinejmenším druhý politický pól. Ožilo staré sovětské: báli se nás, tak si nás vážili. Vědomí toho, že za agresivní slova se platí ztrátou důvěry, se však rychle vytratilo.

Rusko má ale zatím z ropy a plynu tak velké zisky, že si podobnou ostrou rétoriku může dovolit. Navíc většina obyvatel to podporuje.

Nepodceňujte vnímavost obyčejných lidí. Ano, kremelská agresivita se jim líbí. Ale čím dál citlivěji také vnímají, že se brzy může dotknout i jejich peněženek. V sovětských dobách se za tu agresivitu platilo chudobou. Všechno šlo na armádu a na celý ten ideologický klacek, kterým se Západ mlátil po hlavě. Teď je to ale jinak, trhy jsou propojené, investoři svobodní a každý politický krok něco znamená i ekonomicky. Protizápadní agresivita teď - pomalu, zatím neznatelně - začíná ohrožovat blahobyt Rusů. A ti jsou z toho nervózní.

Z rozhovorů s lidmi, se kterými jsem v Moskvě i v regionech mluvil, se ale zdá, že příliš obav nemají. A že protizápadní rétoriku podporují.

Ano, lidé si užili pocit vítězství a zadostiučinění, líbilo se jim ponížení "drzého Saakašviliho" a vítězná akce armády. Jenže euforie se pomalu vytratí a Rusové začnou chápat, že se za imperiální dobrodružství platí. A přichází rozčarování.

Během několika měsíců se lidí dotkne celá ta vlna problémů, spojených nejen se současnou finanční krizí, ale také s vojenskou akcí na Kavkaze. Pokud se cena základních potravin zvedne o 20 procent, jízdenky na vlak stoupnou o čtvrtinu, neporostou výplaty, protože nebude z čeho, tak začne být zle.

Proč by ale zrovna tohle mělo znamenat nějaký zásadnější zlom?

Já taky neříkám, že vidím dopředu a že všechno z toho, co říkám, se musí do puntíku splnit. Stojím ale za tím, že pod kobercem stability a prosperity je v danou chvíli velká nervozita a že některé trendy o kterých mluvím, nemusí Kreml se současnými nástroji zvládnout.

Lidé kolem Vladimira Putina byli doposud - na vlně vysoké ceny ropy a plynu - zvyklí velet. Vertikální moc, příkazy shora dolů, jakýsi polovojenský režim, ve kterém velitel zavelí a podřízení to bez diskuse provedou. Jenže teď ty příkazy nefungují. Putin dá povel finančnímu trhu, aby neklesal, ale trh klesá. Medveděv dá povel ke stažení vojsk, ale vojska se nestáhnou.

Některé věci - vojenský ústup-neústup z Gruzie - možná spíš souvisí s taktizováním než s krizí řízení...

Jenže je tu nejpodstatnější problém: začínají chybět peníze. Putin a jeho nejbližší lidé do určité doby téměř geniálně balancovali na tenké linii mezi rozumnou, proevropskou tržní ekonomikou a velmocenským, protitržním, v podstatě sovětským hodnotovým systémem na straně druhé. Ten se dosud projevoval hlavně rétoricky.

V gruzínské krizi a v tom, co následovalo, Rusko ale poprvé pocítilo, že za ostrá slova může platit i ekonomicky. A když se přidala finanční krize, začalo skutečně přituhovat. Informovaným lidem došlo, že na tak agresivní politiku Rusko ekonomicky nemá a mít nebude. Jenže kolotoč ostrých slov a velmocenských slibů se už točí a nebude snadné z něj vystoupit.

Ano, můžete teď najednou investorům říci: to, co se stalo v Gruzii, neberte vážně, situace je pod kontrolou, nechtěli jsme nikoho zastrašovat, nechtěli válčit, pojďte zpátky se svými penězi. Jenže kdo vám bude věřit?

Co tedy bude podle vás dál?

Nevím, nejsem prorok, ale zdá se mi, že se hroutí celý ten fenomén tzv. "putinského konsenzu elit", který tady fungoval několik posledních let. Pracovalo to na jednoduchém principu: elity sice měly omezená práva, ale ne tak, aby projevovaly nespokojenost. Každý si nechal své sousto, svůj zisk. V podmínkách rostoucích cen ropy a zvyšování jejího exportu to všechno fungovalo. Když ale zdroj financí vysychá a ukazuje se, že v pokladně je méně peněz, i dobře namazaný stroj přestává fungovat.

Lidé to chápou možná ne rozumem, ale pociťují takovou situaci v emocionální rovině: politici začali nějak moc často lhát o tom, jak je všechno v pořádku. Je to nebezpečná situace, protože ze strachu vznikají zkraty. Třeba vyhlášení výjimečného stavu. Vím, vypadá to přehnaně, ale v současné vypjaté situaci se skutečně může stát ledacos.

Udělal jste si s odstupem času obrázek o tom, proč Rusko při krizi v Gruzii nezasáhlo jen v Jižní Osetii a Abcházii, ale poslalo vojáky i do gruzínského vnitrozemí?

Důvod byl podle mě dvojí. Jednak vojenský - eliminace základen v týlu nepřítele, přerušení logistiky, zásobování. To dává z vojenského hlediska smysl. Určitě v tom byl ale i moment emocionální. Kreml si ten exemplární výprask Saakašvilimu náležitě užil.

Dá se podle vás v nejbližší době čekat z ruské strany něco podobného? Mluví se o Krymu, kde má Rusko svoji Černomořskou flotilu.

Nemyslím si, že je to pravděpodobné. Ano, v Rusku je hodně lidí, kteří by si přáli opakování gruzínského scénáře na Krymu, na podobném scénáři aktivně pracují, a dokonce s ním spojili i svoji politickou kariéru. Vyloučit se nedá nic, ale podle mého je teď daleko pravděpodobnější, že si Kreml v klidu spočítá ztráty a do dalšího dobrodružství se nepustí.

Co to znamená pro Evropu? Od srpna měla v Rusku daleko agresivnějšího protihráče. A Evropa neukazovala moc rozhodnosti ani jednoty.

Myslím, že je na místě zdrženlivost. V terminologii síly, strkání lokty a rameny, Evropa v Gruzii prohrála. Ano, ukázalo se, že její politici nejsou na silové hry připraveni. Ani o ně nestojí. Evropa je prostě opatrná spotřební společnost. Jenže její hodnoty - demokracie, liberální ekonomika - jsou jako vytrvalostní běžec, který vyhrává na dlouhých tratích. Silové hry jsou sprint. Můžete do Abcházie a Jižní Osetie poslat vojska, obsadit území, obehnat ho ostnatým drátem a kontrolovat. Ale co dál? Co ekonomicky, v delší perspektivě?

Celkově mně tedy evropský postoj nezklamal. Paradoxně se mi zdá, že Evropa a její hodnoty nakonec získaly víc, než je možná vidět. Po ruském řinčení zbraněmi se stejně ukázalo, že Gruzie se směřování k západní kultuře a ekonomice nevzdá. Stejně jako Ukrajina. Rusko má navíc v Evropě semknutějšího a poučenějšího protihráče. Není všechno zlato, co se třpytí.

/Od našeho spolupracovníka v Moskvě/
Autor je moskevským zpravodajem České televize